středa 1. května 2019

17/52

Mládě má za sebou rodičovské schůzky. Teda mám je za sebou já, ale stejně napjatě čekal...Nedozvěděla jsem se nic, co bych nevěděla. Měla jsem možnost si přečíst jeho sloh(to mě snad taky nemohlo překvapit) a vidět jeho matiku(prostě spisovatel, co bych chtěla). Ty rodičáky jsou stejně taková zvláštní věc. Když jsem byla malá holka, říkala jsem si, že to mají rodiče TAK snadné, protože jenom jdou na tu schůzku. Ono je to zase všechno trochu jinak:-)) No a svatba...tam byl nadšený úplně ze všeho. Z krásné nevěsty, z muzikantů(!!), z krásných holek(Cass!!:-). Takže pro něj týden(a hlavně víkend), plný zážitků.

MiniMládě se mi v sobotu postaral o jeden z největších rodičovských adrenalinů. Začínalo pršet, spousty lidí kolem a já jsem se otočila pro slídu. V té jediné vteřině mi zmizel. Najednou byl prostě pryč. Zalarmovala jsem Atoma, mezitím začalo pršet ještě mnohem víc a my jsme v tom šíleném počasí hledali tříletého prcka. Adrenalin. Obíhat stany, kde jsou namačkaní lidé, jestli tam náhodou někde nemáme chlapečka. Našli jsme ho, když jsme běželi za moderátorem. Hrál si u podia, déšť mu nevadil, samota mu nevadila..Já jsem nevěděla, jestli se rozkřičet nebo rozbrečet, tak jsem ho jen silně chytla a už jsem ho nechtěla pustit. A po tom všem...jsem v tom mokrém oblečení a čvachtajících botech...šla běžet.

MiniAtom maličký svatebčan. Na fotce tedy i se mnou, jakožto prvním holčičím doprovodem na akci. Zvládl to úplně skvěle, měla jsem z něj velkou radost. Dvě noci za sebou spal většinu noci v postýlce. Já vím, minule jsem psala, že mi to spaní nijak nevadí. Zároveň ale...chvilka pro sebe v noci? Proč ne!


Týden, prožitý na maximum. Jeho začátek jsme si střihli ještě na horách, já jsem si byla zaběhat v kopcích(už jsem zapomněla, jak moc náročné to je) a postupně jsme se přes Prahu dostali až do Ústí nad Labem na RunTour. Páteční svatba. První svatba, na které jsme byli opravdu v pěti. Krásná, dojemná a milá akce. Kluci dodnes mluví o krásné nevěstě a dokonalém dortu. Já jsem to, přiznám se, celkem zapila. Trochu jsem nemyslela na běh, který nás čekal druhý den. Ale řekla jsem si, že všechno se zvládne..nějak. A zvládlo. Hezky! Ze svatby jsme tedy vyjeli běhat do Ústí a i když to bylo o dešti, kroupech a šíleném stresu, tak jsem to nakonec uběhla. S úplně mokrýma botama, jednou krizí, ale v čase, který jsem si ani neplánovala. Tělo po porodu se rozhodlo, že začne fungovat trochu zase! Nespočet kafí ten den byl ovšem naprostá nutnost. Neděle byla ve znamení Nymburského půlmaratonu! Tady jsem neběžela, byli jsme tu s klukama jako doprovodný tým Atoma, který si po sobotní desítce v Ústí, dal ještě desítku tady a ještě k tomu v naprosto skvělých časech. V neděli jsem plná zážitků a dojemných událostí odpadla do postele a byla jsem ráda, že tentokrát mám docela dost místa v posteli pro sebe.