pondělí 9. září 2019

po prázdninách

Mám za sebou nejdelší a zároveň nejkratší prázdniny ever. Nejdelší ve chvílích, kdy jsem se dívala do kalendáře a těšila se na 2.září. Je to tak, stalo se mi to poprvé v životě takhle intenzivně, až jsem sama byla překvapená. Musím ale uvést na pravou míru, že tohle se dělo většinou v ty dny, kdy jsme zrovna byli doma a "nic moc" se nedělo. Kluci se sice nenudili, ale každou chvilku měli nějaký spor. Třeba jako pocit, že brácha dostal "mnohem víc" kuliček do mléka(a samozřejmě, že naopak to bylo taky tak!). Vysloveně ubíjející chvilky. Malý, nebo větší spor, když je to několik dnů za sebou, máte dost a fakt si začnete říkat, že září je vlastně krásný měsíc(zdravím, Blani:-)). 

Pak tu byla většinovka, která byla plná cest, poznávání a hor. Letos jsme si dali léto v horách. Stálo to za to, se vším tím dobrodružstvím(a nekonečnou únavou, po které bych brala ještě jedny osobní prázdniny). Od Jeseníku až po Vimperk jsme si dali fakt skvělý road trip. Přeci se třema dětma nebudeme suchaři. Zkusili jsme, fungovalo a i když jsem měla občas chmurné myšlenky(viz instagramové postřehy z cest), tak to bylo vážně super. 

Učila jsem sbalit celou rodinu do dvou batohů! V životě bych o sobě neřekla, že to bude možné, že to vůbec budu chtít. Ale ono to staré dobré "když se chce..", kterým mě tak trochu prudili ve škole, na tréninku, v hudebce, prostě funguje. Teda takhle-ještě rozhodně nejsem žádný odborník, s oblečením mám dlouhodobě velké problémy(chcete o tom víc?), ale tohle léto považuji v mnoha minimalistických směrech, jako malé vítězství. Jsem ráda, že i kluci to nenápadně odkoukávají. Vždycky, když jim řeknu, ať si sbalí to nejnutnější, tak si Mládě sbalí pero a blok, Mini koleje, blok a pastelky. To by pro začátek šlo. 
Z dětství/dospívání mám tak nějak zafixováno, že mít dítě=mít spousty věcí, hraček, tašek, peřinek, náhradních oblečení, které se stále převáží sem a tam. Měla jsem podobné náběhy taky- i když netvrdím, že v tak hysterické formě, ale měla. A pak mi došlo, jaká blbost to všechno je.

S MiniAtomem je to úplně jiné. Vlastně si nejsem jistá, jestli ten veškerý minimalistický pohled na svět, nemám díky němu. Najednou bylo jasné, že se sice vejdeme, ale bude to chtít systém, pořádek, věci na svých místech a čím méně zbytečností, tím lépe. Stejně tak na cestách. Máme větší auto a já paradoxně řeším, jak si sbalit co nejméně blbostí. Přitom by člověk řekl, že je to vlastně úplně jedno. Nějak mě to baví. A mám tak zvláštně dobrý pocit, když se mi tohle všechno podaří. Třeba, když nám na cestách fakt nic nechybí a zároveň nevezeme obří náklad. Je možné, že člověku třetí dítě takhle otevře oči? Je to mnou, věkem, situací? Fakt nevím. Ale jsem za to ráda(teď se možná, zase znovu, opakuju).

Zažili jsme toho spousty. Některé cesty byly nostalgické, jiné dobrodružnější a jiné zase o něco víc hudební. Všechny měly jedno společné. Utvořily nám krásné vzpomínky na tyhle první prázdniny v pěti. Víte, že bych ještě před pár lety nevěřila, že to napíšu? Je nás pět! 
A přesně v těch chvílích se čas zbláznil a já jsem se nestačila divit, že už se to všechno chýlí ke konci. Jasně, že to tak má být. Jdu nabrat po tom dvouměsíčním maratonu trochu sil, nechám si udělat něco s šedinami, kterých je zaručeně víc a zjistím, jaké to je, vypít si kafe v klidu. Normálně. Bez toho, aby mi někdo sebral sušenku, zamíchal i když to nechci a tak...ale vždyť to všechno znáte. A taky se zase vrátím k třídění věcí(teď jsem reálně fakt málem napsala dětí-ty třídit zatím fakt nebudu :-))). Já dlouho nevydržím jen tak odpočívat. 

Hezký začátek podzimu-venku už to tak vypadá se vším všudy, takže parka-teplé boty a keepcup s sebou!