čtvrtek 24. října 2019

Žijte, cestujte, riskujte, děkujte a neomlouvejte se!

V pondělí to bylo přesně padesát let, kdy umřel Jack Kerouac. Mohla bych tu psát nějaký ty věci o tom, jak ovlivnil můj život(pravda), mohla bych tu psát, jakou knížku mám úplně nejvíc nejraději(skoro všechny), mohla bych tu jednoduše psát spousty věcí. Ale to jsou takové ty slova, který by mohl napsat každý druhý, kdo se nějakým způsobem zabýval literaturou.

Já jsem k tomuhle směřovala vždycky. Beatníky jsem hltala, milovala, prožívala a u postele jsem měla spousty, fakt spousty knih. Jako chudá studentka jsem brakovala každý týden knihovnu a odškrtávala si z dlouhého seznamu "co chci ještě přečíst". Žila jsem tím, pokoušela se dokonce psát podobně. Nikdy jsem teda netrávila na kopci několik týdnů ve strachu a úplně sama, nebo na Ferlingettiho chatě v deliriu tremens. Díky bohu! U maturity jsem si vytáhla...No co asi. Dodnes z toho mám pocit, že jsme si fakt pěkně pokecali o tom, jak to tehdy Jack, Neal a další měli a co si myslíme o Ginsbergovi, nebo komu se líbil Nahý oběd.

Ten den, toho 21.října, jsem na něj samozřejmě myslela nějak víc i když mým životem se prolíná asi od patnácti let pořád. Někdy víc, někdy o trochu míň. Teď je (v mé sociální bublině?) všeobecný hype, protože Houpací koně Jacka trochu pošoupli na výsluní(právem). Místo nějakýho prohlašování "to jsem četla, ještě dřív, než všechny ty holky v první řadě uměly číst..." mám vlastně radost, že to udělali a že to funguje. Dík!

Z nějaké nostalgie, jsem samozřejmě otevřela pár knížek. Děláte to taky? Otevřu knížku, která je mi blízká, úplně náhodně a přečtu si větu, někdy dvě, občas se úplně dokonale začtu. A někdy mi prostě úplně obyčejně otevře oči i když jí čtu po stý.

Měla jsem teď dlouhé období, kdy jsem úplně zapomněla na to, kdo jsem. Přesně tak, jak to píšu. I když jsem si myslela, že se mi to nikdy nestane, začala jsem SAMA SEBE cpát do nějaké škatulky, kterou mi předpřipravili jiní. A já unavená, otupělá, trochu zničená životem(přiznejte se, kdo nejste!?) jsem naprosto nečekaně začala takhle fungovat. Nebo spíš nefungovat. Protože když děláte jen věci, které od vás čeká okolí, je to špatně a nikdy to nemůžete být vy.
Snažila jsem se, chvilku jsem si myslela, že to půjde, jindy (častěji) jsem propukala v zoufalství a beznaděj, že ne. Nebyla jsem to já, jen jsem si to nechtěla jsem přiznat.

Máme dům. Jsem šťastná, že ho máme, že moje děti můžou běhat po zahradě a že si to společně můžeme nějak užít. Máme spousty lidí kolem, kteří přesně vědí, jak by náš dům měl vypadat. Záclonky, muškáty, naprosto precizně upravené záhonky na zahradě, neutrální barvy, protože nechceš vybočovat. Musíš zapadnout. Snažila jsem se moc, fakt jsem se snažila a chvíli jsem propadla té myšlence, že s novýma plastovýma dveřma budeme asi lepší, že když budu udržovat zahradu, jak si přejí ostatní(a tím nemyslím mého muže), budu dobrý člověk! DOBRÝ ČLOVĚK! Chápete tu blbost? Kam až jsem se dostala po tomhle všem? Fakt budu dobrý člověk proto, že mám něco nového? Že moje děti nesmí být na zahradě s míčem, protože kytky? Že se mi to sice úplně nelíbí, ale ostatním jo? No, někam asi zapadnu...

Obstojím ale sama před sebou? Je tohle ten život, kterým chci jít?

Trvalo mi to dlouho. Skoro bych řekla, že jsem nějaká zpomalená v určitých věcech. Ať už v tom, že (málokdy) lidem ihned dokážu vyžvanit celý svůj život, ale i v pochopení některých souvislostí.
Ale jsme tady. To pondělí mi definitivně došlo, proč s tím Kerouacem žiju tolik let a na co jsem úplně zapomněla. On prostě chtěl ŽÍT PO SVÝM! Já taky. I kdyby to mělo znamenat třeba barevný plot a zelený dveře. Teď jsem to já. Konečně dělám a žiju věci tak, jak jsou, jak chci já. V tomhle ohledu jsem nejšťastnější a nejvyrovnanější za posledních osm let. Smířila jsem se s tím, že budu vždycky trochu vybočovat, ale já to fakt jinak neumím. Jasně, že už si nemůžu dovolit rebelovat úplně ve všem, ale žít si alespoň částečně podle sebe. Samozřejmě. Jsem taková a jestli mám v něčem štěstí, tak v mém muži, který vycítí, že tuhle blbost může klidně podpořit. Takže...fakt máme mentolově zelený dveře a barevný plot. Nejde mi ani popsat, jak ráda se teď vracím domů. Vždycky mě ten pohled potěší. Je to jen příklad. Nejde o tyhle dvě konkrétní věci, jde o celé přístup k životu. Nechtěla bych jednou litovat, že jsem se mohla odvázat víc.

 „Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak.“  


A taky na Jacka, protože mě provází už tak dlouho.



2 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)