čtvrtek 19. prosince 2019

Všechny ty změny

Vánoce. Za pět dnů. Od října se mě všichni, od náhodných lidí ve vlaku až po známé ptají, jestli už mám dárky. Od října všichni šílejí, od října se všichni připravují. Musím vám něco říct. Na letošní Vánoce se připravuji téměř celý uplynulý rok. Tedy, především v hlavě. 

Rozhodla jsem se najít spouštěče svých stresů a dostala jsem se...no jasně! K nejhezčím svátkům. Pohoda, klid a mír. A taky dohady, kde, kdo, kdy...A především dárky. Dárky jsou velké téma nejen pro mě, ale i pro většinu mých kamarádek. Především ale pro ty, které mají děti. Malé děti. Mít malé děti totiž často člověka předurčuje k tomu, dostávat bez předchozí domluvy domů mluvící křečky, sadu autíček č.257341, plastové figurky a mohla bych pokračovat přes autodráhy, kterých je doma už deset, ale ta jedenáctá je jiná, až po kočárky a jiná vozítka. Ano. Jsme zase u toho, že hodně věcí nikoho šťastným neudělá. Moje děti dostaly opravdu spousty hezkých i ne tak úplně hezkých dárků a...nejraději si staví z dřevěných polínek. Než začnete mít pocit, že jsem se stala úplnou biomatkou...mají na výběr, mají plný pokoj hraček a jsou tam věci, na které ani jeden nesáhl už víc, než dva roky. Občas ani netuší, jaké věci v té krabici mají. 

Minulé Vánoce už proběhl jeden zásadní a důležitý krok. Poprvé jsem se, místo opravdového naštvání z hromady dárků, rozhodla otočit tohle celé v něco lepšího. V dobrý skutek. Kluci část svých hraček věnovali dál. Holčičce, která neměla tolik štěstí v životě a ten start jí rodiče celkem ztížili. Holčičce, která mnohem více ocení hračky a bude z nich mít upřímnou radost. Nebude to jen věc číslo tisíc, v dětském pokoji. Celé to poselství Vánoc mi najednou přišlo mnohem smysluplnější a měla jsem radost, že tohle můžeme udělat. Kromě toho bych si vážně přála, aby se kluci naučili dělit nejen mezi sebou, ale myslet na ostatní. Dělat hezké a správné věci. Doufám a věřím, že význam to má. 

Letos? Letos jsem přestala některé věci řešit úplně. Není důležité kde se uvidíme, ale že se uvidíme. Nic víc není. A jestli bude víc dárků, než bych si pro kluky přála? Už přeci vím, že i tohle jde řešit. Opravdu moc se mi ulevilo. Je to zvláštní. Snažila jsem se několikrát, skoro se dá říct, že silou, tohle všechno v sobě nějak zvládnout. Být nad věcí, být v klidu, ale vždycky bez úspěchu. A pak to najednou přijde "samo". Buď jsem teda našla tu správnou cestu, nebo jsem -vdechla- The little book of calm, ještě si nejsem tak úplně jistá. 

Nakonec to bude asi ta vdechnutá knížka, protože...V úterý jsem měla mít rande s Atomem, ale nebylo nám to tak úplně souzeno. Okolnosti bytí jsou někdy...pojďme si říct, že ne vždycky všechno musí nutně vyjít tak, jak si představujeme. A stejně z toho může nakonec být super večírek se skvělou hudbou, kamarády a dobrým skutkem k tomu všemu. To se na Vánoce přeci má dít. Díky za pozvání Járovi i když Atom nakonec nechtěl, nemohl "omlouvám se, ale to fakt nedám" přijít. Já jsem si, po týdnech izolace, užila všechno dosyta a teď už budu krájet pomeranče, jablka a užívat si času s rodinou. Fakt díky, díky, díky! Bylo to krásný!

pátek 13. prosince 2019

víš, že to dobře dopadne

Kdybych teď měla popsat, jak se cítím...řekla bych asi, že jako při velkém úklidu. Znáte tu situaci, kdy stojíte uprostřed toho všeho, co jste se rozhodli nějak -zlikvidovat- a v té nejslabší chvíli vám proletí hlavou "tohle nikdy nemůžu dát dohromady"? Tak to jsem přesná já. Dneska, včera a předevčírem taky. Jo a minulé tři týdny, nebo tak nějak. Stalo se toho příliš mnoho a příliš toho jsem musela za poslední tři týdny překonat. Především samu sebe. A pak ještě takové úplně -nicotné detaily-, které umí rozhodit celé fungování rodiny.

Když se stane něco fakt blbýho, tak se většinou nejdřív strašně vztekám. To jsem prostě já, neumím to jinak a fakt ani v nejmenším netuším, po kom jsem to, tati, zdědila :-)) Když se řádně vyvztekám, což mi s přibývajícíma vráskama trvá stále míň času, tak začnu přemýšlet o celém problému jinak. Jestli jsem měla nějaký čas pocit, že tenhle vlak jede po trochu blbých kolejích, tak větší znamení jsem si nemohla ani přát. I když psát slovo -přát- se v takové situaci se asi nehodí.
Když se stane něco blbýho, tak nějak konstruktivně uvažuju až v té druhé vlně, ale naučila jsem se nejednat už v afektu. Nikdy mi to nepřineslo ani úlevu, natož nějakou radost.
Za posledních několik dnů jsem si musela urychleně:

-uvědomit co sama vlastně chci 

-najet na naprosto krizový režim

-začít přemýšlet sama o sobě

-zvládnout velké sousto pokory

a samozřejmě spousty dalších a dalších věcí. Jako třeba tahat se s ortézou, tvářit se, že jsem vlastně docela v pohodě(no, nebyla jsem úplně).

Jo, tyhle zkoušky. Moje skvělá a úžasná spolužačka Pavlína mi psala, že vesmír nám chce ukázat, co jsme schopni všechno zvládnout. Něco na tom asi bude. Kdy jindy je ten nejlepší čas na to, změnit v nějakém směru svůj život, než právě teď? U koho jiného začít, než u sebe?
Vypadá to, že rok 2019 se sice blíží ke svému závěru, ale ještě má stále co říct. Tak jdeme do toho.

A v mezičase se snažíme užít si předvánoční čas, jak jen to jde a jak jen můj zdravotní limit dovolí. Myslím, že to za to stojí i když jsme museli ve spoustě věcí vystoupit, ze své komfortní zóny. Řešit i mezi sebou nepříjemnosti, což ke vztahu patří a nežijeme na instagramu, aby bylo všechno pořád nastaveno na #happylife. Jednou si strašně moc oddechnu, protože ta bezmoc při čtení nesmyslných lží na papíře s razítkem, to je fakt hodně hustý.
Díky svému zranění mám teď takový nucený klid a vlastně -nedobrovolný- čas přemýšlet. O sobě, o změnách, o našem životě. A tak si říkám...nezapadá to do sebe nějak moc? Možná bych se k tomu -jen tak- nikdy nedonutila. Vždycky se najde něco, co je v tu chvíli důležitější.

Vánoce už pro mě dávno nejsou o tom, zařídit co nejvíc dárků a nemít doma ani smítko. Vánoce jsou tu pro nás a my jsme tu jeden pro druhého. A letos to vnímám tak moc, jak ještě nikdy. A když tomu nevěřím, tak poslouchám Zrní. "...víš, že to dobře dopadne...".

Je to správně?

Je to blbě?

Prej kdyby život nebolel, tak není opravdovej! 

Tak nás je na to pět viď, to už se docela počítá.