pátek 13. prosince 2019

víš, že to dobře dopadne

Kdybych teď měla popsat, jak se cítím...řekla bych asi, že jako při velkém úklidu. Znáte tu situaci, kdy stojíte uprostřed toho všeho, co jste se rozhodli nějak -zlikvidovat- a v té nejslabší chvíli vám proletí hlavou "tohle nikdy nemůžu dát dohromady"? Tak to jsem přesná já. Dneska, včera a předevčírem taky. Jo a minulé tři týdny, nebo tak nějak. Stalo se toho příliš mnoho a příliš toho jsem musela za poslední tři týdny překonat. Především samu sebe. A pak ještě takové úplně -nicotné detaily-, které umí rozhodit celé fungování rodiny.

Když se stane něco fakt blbýho, tak se většinou nejdřív strašně vztekám. To jsem prostě já, neumím to jinak a fakt ani v nejmenším netuším, po kom jsem to, tati, zdědila :-)) Když se řádně vyvztekám, což mi s přibývajícíma vráskama trvá stále míň času, tak začnu přemýšlet o celém problému jinak. Jestli jsem měla nějaký čas pocit, že tenhle vlak jede po trochu blbých kolejích, tak větší znamení jsem si nemohla ani přát. I když psát slovo -přát- se v takové situaci se asi nehodí.
Když se stane něco blbýho, tak nějak konstruktivně uvažuju až v té druhé vlně, ale naučila jsem se nejednat už v afektu. Nikdy mi to nepřineslo ani úlevu, natož nějakou radost.
Za posledních několik dnů jsem si musela urychleně:

-uvědomit co sama vlastně chci 

-najet na naprosto krizový režim

-začít přemýšlet sama o sobě

-zvládnout velké sousto pokory

a samozřejmě spousty dalších a dalších věcí. Jako třeba tahat se s ortézou, tvářit se, že jsem vlastně docela v pohodě(no, nebyla jsem úplně).

Jo, tyhle zkoušky. Moje skvělá a úžasná spolužačka Pavlína mi psala, že vesmír nám chce ukázat, co jsme schopni všechno zvládnout. Něco na tom asi bude. Kdy jindy je ten nejlepší čas na to, změnit v nějakém směru svůj život, než právě teď? U koho jiného začít, než u sebe?
Vypadá to, že rok 2019 se sice blíží ke svému závěru, ale ještě má stále co říct. Tak jdeme do toho.

A v mezičase se snažíme užít si předvánoční čas, jak jen to jde a jak jen můj zdravotní limit dovolí. Myslím, že to za to stojí i když jsme museli ve spoustě věcí vystoupit, ze své komfortní zóny. Řešit i mezi sebou nepříjemnosti, což ke vztahu patří a nežijeme na instagramu, aby bylo všechno pořád nastaveno na #happylife. Jednou si strašně moc oddechnu, protože ta bezmoc při čtení nesmyslných lží na papíře s razítkem, to je fakt hodně hustý.
Díky svému zranění mám teď takový nucený klid a vlastně -nedobrovolný- čas přemýšlet. O sobě, o změnách, o našem životě. A tak si říkám...nezapadá to do sebe nějak moc? Možná bych se k tomu -jen tak- nikdy nedonutila. Vždycky se najde něco, co je v tu chvíli důležitější.

Vánoce už pro mě dávno nejsou o tom, zařídit co nejvíc dárků a nemít doma ani smítko. Vánoce jsou tu pro nás a my jsme tu jeden pro druhého. A letos to vnímám tak moc, jak ještě nikdy. A když tomu nevěřím, tak poslouchám Zrní. "...víš, že to dobře dopadne...".

Je to správně?

Je to blbě?

Prej kdyby život nebolel, tak není opravdovej! 

Tak nás je na to pět viď, to už se docela počítá.



1 komentář:

  1. Jani, každý velký úklid je odměněn spravedlivou dávkou dobrého pocitu a lehčího bytí. V hlavě, nebo doma. Upřímnost se cení taktéž. Přiznat, že něco není zrovna růžové, to chce pořádnou dávku odvahy. Máte ji, žádné strachy.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)