středa 12. srpna 2020

2020/Jak se Markéta loučila se svobodou


Máte rádi rozlučky se svobodou? Přiznám se, že mám k podobným akcím velmi rezervovaný vztah. Ne všechny jsou totiž pro mě na úrovni snesitesitelnosti. Růžové princezny a podobně holčičí věci, jsem nikdy moc neprožívala. Takže když mi moje vlastní ségra řekla, že by chtěla nějakou rozlučku, ale že si ji chce opravdu užít(tedy ne jezdit limuzínou po rodném městě), tak mi bylo jasné, že by to neměla být úplně typické. Postupně mi odkryla svou představu a  názor(“víš, já bych se hlavně chtěla v klidu najíst, vyspat, odpočinout si a hlavně potkat holky na které nemám moc času a mám je ráda”) a mně se dost ulevilo! 

S holkama, které se rozhodla pozvat, jsme se domlouvaly, jak by to celé mohlo vypadat, padlo tam, mimo jiné “tady to asi nebude normální rozlučka..” a ano, přesně tak to bylo. Nebyla!

Téma bylo už několik měsíců jasně dané. Seriál Přátelé. Neznám totiž nikoho dalšího, kdo se v seriálu orientuje líp, než moje ségra. Když jsme na jakékoli rodinné akci, tak to jedeme obě stále a ve velkém. Všechno tedy uděláme v duchu Přátel.

Trička? Zelená! Nápisy adekvátní k situaci, dárky ve většině tématické. Musím říct, že být tak daleko, být svědek a řešit všechno jen online, není zrovna nejsnazší situace. Většinu praktických věcí řešila za mě Markétina budoucí švagrová a já jsem se zaměřila na výrobu dárků a návrhy triček. Všechny přípravy se, dokonce několikrát, úplně otočily vzhůru nohama a vyšla z toho, alespoň podle mého, nejlepší možná verze. A překvapení pro budoucí nevěstu bylo na světě. 




Markéta opravdu netušila vůbec nic. Nebyla si jistá tím, jestli jí vezmeme do lesa pod stan(“vezmi si ty pohorky, tentokrát si fakt nedělám legraci”), nebo někam ven (naše fejkové rozhovory “no já si pas zařídila s předstihem, ještě před koncem školního roku mi končila občanka, tak jsem to vzala dohromady”) a nebo jestli zůstaneme v Táboře a připravíme jí třeba něco šíleného. Kufr si sbalila s předstihem a mohla jen čekat, jak celá sobota dopadne. 



První zastávka s indicií, byla jasná. Zásadní bylo trefit, do její oblíbené kavárny, tady už byla předem domluvená a připravená skvělá snídaně a kde jsme čekaly my, všechny účastnice její rozlučkové party, v “našich” tričkách. Milé slečny za barem přesně věděly, koho čekat ve dveřích a komu pustit “I´ll be there for you” hned, jak strčí do kavárny nos. Znáte to, jak ve filmu k nějaké situaci hraje hudba? Tak to bylo přesně ono. Vyšlo to na vteřinu přesně. Vyšlo to tak přesně, že mě to fakt skoro dojalo. S tou stejnou ofinkou, jakou nosila ve školce, přes všechny naše rvačky, hádky, vytahování si kalhot ze skříně, žalování, vyrůstání bez mámy a dalších šílených věcech, teď najednou byla tou, která se bude vdávat! Přivítání, přípitek a pak už povídání a velká zábava. Některé jsme se znaly dlouho, některé jsem poznala až na místě osobně a některé holky se mnou zažily třeba road trip po Normandii, noční Paříz, spaní ve stanu a další věci, hodné řádných dobrodruhů. Spojovala nás Markéta a myslím, že jsme se všechny snažily jí udělat ten den co nejlepší. Předem domluvený byl i zákusek pro nevěstu na míru. Podle chutí a přesně v jejím stylui. Takže když jsme si objednaly kávu, dostala tenhle originální kousek na stůl s dovětkem, že je to zákusek opravdu jen pro ni samotnou. Zákusek značky Geban, to samozřejmě chceš, takže výhra! Ochutnala jsem, výborný kousek!). Opravdu všechna čest a velký dík milému Mocca cafe. Tolikrát jsme tu seděly na kafi, když jsme ani neměly děti a nechtělo se nám dělat snídani. Tolikrát jsme tu místo snídaně snědly jahody se šlehačkou a bylo nám to fuk. Tolikrát jsme tu pily kafe v horších i lepších časech. Ale tohle bylo zatím to nejlepší, co jsme tu zažily.









Po snídani přesun na vlak. Markéta stále tápala. Možná už jen trochu a jenom nám chtěla udělat radost, ale spíš si myslím, že si nebyla jistá vůbec ničím. Čekala nás cesta do Českých Budějovic kde, jak všichni víme, by chtěl žít každý a já jsem to sem taky potřebovala propašovat. Kdybychom chtěly něco podobného naplánovat, tak se to nikdy nepodaří. Ve vlaku jsme totiž potkaly pána, kterého samozřejmě zajímalo kam jedeme, co slavíme a bavil nás úplně celou cestu. Myslím ale, že my jsme ho pobavily taky a to velmi. Dostal od nás tetování pro vnučky, aperol do kelímku a smály jsme se opravdu komplet celou cestu. To vážně nešlo jinak! Zdravíme Honzu!!






České Budějovice. Šílené vedro, trochu aperolu v krvi a domluvený oběd v restauraci Brio

Janice by řekla “OH MY GOD”, my jsme to měly všechny napsané na zádech, takže jsme mohly mlčet a užívat si to. Skvělý oběd, výborný tip(nejdete na gastromapě LH) a nějak mám pocit, že většina si užila, že se opravdu v klidu nají. Ne vždycky je to prostě samozřejmost, však to znáte. Navíc tady byl stůl ve většině plný učitelek a tam to platí dvojnásob. Ochutnala jsem úžasná hovězí líčka s kořenovou zeleninou a byla jsem naprosto spokojená. Spíš se divím, že jsem po té obří snídani dokázala ještě něco sníst. Ale ano, zvládla jsem to celkem dobře. 




Konečně v hotelu, ve kterém jsme plánovaly přespat, slavit, bavit se a všechny ty věci, co se na rozlučkách většinou dělají. Ve Spa Vita hotelu měla prezidentské apartmá(a kde jsme se stejně všechny ihned sešly, natočily si svoje stories a takové ty věci, však to znáte -teď už to je nadsázka?  -ano!). Bylo něco po třetí, ale i tak se vyhlásil polední klid a totální chillout, abychom nabraly síly na další a další akce. Čekalo nás privátní wellnes, protože jedním z Markétiných přání bylo co nejvíc relaxovat. A sauna občas udělá zázraky! Popíjení ve vířivce taky, ale to už je trochu jiná pohádka. Rozhodně ale užito, odpočinuto, zrelaxováno bez toho, že někoho budeme rušit svým (občas hlasitým)smíchem. 







V průběhu rozlučky došlo i na plnění několika(rozumných) úkolů, kvízy, ale i na odrapovanou píseň, takže to bylo velmi veselé. Ne, nebojte, v soukromí hotelových teras, které jsme měly k dispozici, takže žádná újma nebyla. Prostě...co bychom pro ni neudělaly!

Jsem ráda, že to všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. Že jsme se dokázaly povznést nad to, že při přípravách trochu létaly jiskry(osm holek prosímvás, osm!) a že jsme si to užily. Lucka je neskutečně skvělá, že dala rozlučku dokonale i s miminkem, které si užilo hlídací tetičky a taky, že napsala nejvtipnější song ever! Míša, že zařídila všechno potřebné místo mě, protože já jsem řešila tisíc a jednu věc mimo a pomoc mě opravdu držela nad vodou. Holky, vy všechny, které jste byly součástí Markétina dne. Byla s vámi neskutečná sranda, díky za všechny ty vtipy, díky, že jsem teda poprvé v životě rapovala a vůbec díky za to, že jste tam byly. Uvidíme se na svatbě!





Ráno na snídani jsme byly čerstvé, většina vyspaných. Já zrovna moc ne. Moje sestra po své vlastní rozlučce(!!!!) vstala v šest, rozhlédla se po pokoji a začala skládat věci a uklízet!

SAKRA MONICO!!!! :-D







úterý 2. června 2020

Nádech, výdech!

Znáte ten pocit, když vám v polovině vašeho úsilí, ať už je jakékoli, dochází dech a vy si nadáváte ve stylu "proč jsem se, sakra, do nějakých změn zase pouštěla. Nebylo mi takhle docela dobře?". Jenže v hloubi duše víte, že tyhle propady prostě jsou. A jediné, co lze udělat je vydržet, odžít a pak to (většinou) dopadne dobře. Jo a jestli to to dobře nedopadlo, tak vám John Lennon ve svým citátu určitě rád poradí!


středa 20. května 2020

Třicet pět vzpomínek

Jsou věci, na které nezapomínáme. Nebo nechceme zapomenout. Nejsem v tom jiná. Hodně vzpomínek jsem se naučila vytěsnit, ale jsou historky, které občas vyplavou na povrch. Když jsem před pár dny měla narozeniny, tak jich taky pár padlo. Těch hodně vypečených a vtipných, které spadají skoro až do kategorie "nepublikovatelné". Celé mě to pobavilo a inspirovalo k tomu, že jsem se rozhodla doopravdy zavzpomínat. Na sebe. Na úplně dětství, na všechno hezké, co jsem zažila a co mi ve vzpomínkách dělá radost. A nebo mě to ovlivnilo natolik, že to z paměti jednoduše nevymažu. Můj pes byl totiž zakletý princ, já jsem měla kapelu s šíleným názvem, vyhodili mě z podnájmu, vařila jsem dětem na táboře. A taky jsem si vzala za manžela literární postavu. Třicet pět vzpomínek na moje léta minulá a někdy dost šílená. 


pondělí 23. března 2020

čteme/Tři jarní knihy podle Mývala

Když před pár dny Mýval oslavil své páté narozeniny, přemýšela jsem o tom, jaký je a co má opravdu rád. Už před časem bylo jasno, že miluje přírodu, dokáže si užívat procházky lesem a zamiloval se do včelařství. Proto i jeho dort vypadal trochu jako jarní louka a dostal i skvělé knihy, které jeho zálibu výborně podtrhují. A protože jsou skvělé a zaujaly rychle místo mezi těmi nejoblíbenějšími, řekla jsem si, proč to nesepsat.  Dnes tedy tři zásadní knihy, které má Mýval na svém nočním stolečku. Některé už známe dokola a do některých se teprve, postupně dostáváme. Mají ale svá zásadní místa a aktuálně jsou naším skvělým doplňkem. 
Nečekejte ale nějaký vymydlený a uhlazený článek. Budeme se totiž vrtat v hlíně, nakoukneme do včelího úlu a povíme si něco o léčivých bylinkách. Jaro je tu!


úterý 3. března 2020

video/únor 2020

Když se začínala tahle challenge točit, byl Keckovi asi rok. Nijak jsem si neuměla představit, že budu mít někdy dvě, nebo snad i tři děti. Jak rychle to uteklo? Nepředstavitelně!
Vždycky, když vidím ty první záběry, pochopím, kolik se toho změnilo. Nejen v počtu dětí. Jak jsme se změnili my. Hodně!

Jsem ráda, že jsme si tohle kdysi vymyslely a že točení stále, s partou super holek, držíme. Je to zajímavý vývoj a ještě zajímavější vzpomínky. Pět minut z našeho února 2020. Byl to, po těch šílených měsících, dost oddych. Fakt jo! A užili jsme si ho víc, než jsme čekali.

Konec sentimentu, jdeme se asi těšit na jaro, ne?



sobota 29. února 2020

výlety/IQlandia Liberec

Představte si, že hrajete hru. Celkem Vám to jde a skoro se plácáte po zádech, jak jste dobří. A najednou...se to všechno o level zrychlí. Tak takhle nějak jsem vnímala minulý týden, kdy měli kluci jarní prázdniny. Skvělý odpočinek pro děti, o něco menší odpočinek pro rodiče. Tady vlastně docela dost kecám. ŽÁDNÝ odpočinek pro rodiče.  Jedním z našich plánů, byla návštěva IQlandie. Faktorů, proč jet zrovna sem, bylo hned několik. Naposledy jsme tam byli před třemi lety(a to je teda hodně dlouhá doba), navíc to byla tehdy docela rychlá návštěva. Takové opatrné seznámení se s místem. Kluky hodně namotivoval nejstarší brácha, protože Liberec je jeho město. Když se k tomu přičtou ještě prázdniny a děti lačné po vědění, je na světě ideální výlet.

Co mi přijde opravdu vtipné, je jedna z pasáží, které jsem si zapsala před třemi lety. Dovolím si ji zde citovat:"....simulace těhotenství-no jasně, že jsem si to břicho musela zkusit. Doporučuji všem, kdo mají chvilkové návaly, co kdyby ještě třetí dítě? Rychle to pak přechází(zdravím svou messenger partu-vy víte!:-))" Myslím, že někdy je docela dobré se podívat zpět do minulosti. Jsou chvíle, kdy o něčem tvrdíte, že NIKDY a najednou...

neděle 12. ledna 2020

stalo se

2020. Už víc než týden! Napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat nějakou rekapitulaci. Po letech. V poslední době jsem je totiž moc nepsala. Letos je to trochu jiné, všechno. Svoje osobní shrnutí jsem si udělala po večerech doma, potřebovala jsem si utřídit myšlenky a všechno si dát do pořádku. A až pak jsem se rozhodla, že se roku 2019 chci věnovat i tady.  Budou to, jak už to tak bývá, trochu nevšední vzpomínky. Jinak to neumím a vlastně mi ani nepřišlo nejlepší, zahltit to tu hned na začátek spoustou textu. Za celý rok se toho totiž stalo vážně moc. Bylo to poučné, zábavné, hodně cool, ale i hodně drsné. Důležité je, že jsme to všechno zvládli a do nového roku jsme vstoupili s poměrně čistou hlavou a (snad) šťastnou nohou. Takže mi fakt nezbývá nic jiného, než zavzpomínat na všechny ty krásné okamžiky, které jsem měla letos to štěstí, prožít. Bylo jich tolik, že jsem si skoro nemohla vybrat. Tolik vzpomínek, že jsem váhala, co mám vlastně všechno z těch svých fotek vytáhnout a ukázat. Tak tedy pár mých vzpomínkových okamžiků z roku 2019:

Vzpomínka na to, jak jsem s úplně maličkým miminkem, spícím mezi knihami, mohla přivítat Járu Rudiše v knihovně, kde přečetl a debatoval o sauně, historii, železnici, pivu a vůbec o všem. Díky mu za to, byla to celkem jízda, protože to bylo moje první větší vylétnutí od třech kluků. Takže ovlivněna hormony jsem si říkala "co já tady sakra vůbec dělám!".