středa 20. května 2020

Třicet pět vzpomínek

Jsou věci, na které nezapomínáme. Nebo nechceme zapomenout. Nejsem v tom jiná. Hodně vzpomínek jsem se naučila vytěsnit, ale jsou historky, které občas vyplavou na povrch. Když jsem před pár dny měla narozeniny, tak jich taky pár padlo. Těch hodně vypečených a vtipných, které spadají skoro až do kategorie "nepublikovatelné". Celé mě to pobavilo a inspirovalo k tomu, že jsem se rozhodla doopravdy zavzpomínat. Na sebe. Na úplně dětství, na všechno hezké, co jsem zažila a co mi ve vzpomínkách dělá radost. A nebo mě to ovlivnilo natolik, že to z paměti jednoduše nevymažu. Můj pes byl totiž zakletý princ, já jsem měla kapelu s šíleným názvem, vyhodili mě z podnájmu, vařila jsem dětem na táboře. A taky jsem si vzala za manžela literární postavu. Třicet pět vzpomínek na moje léta minulá a někdy dost šílená. 




-Táta mě veze z kopce na lyžích. Jsme na Špičáku. Strašně se bojím té rychlosti a zároveň vím, že mu můžu věřit. Večer mi pak čte na pokoji Jak na Dimlíka přišla Lenora. Dodnes si ji pamatuju. Jsou mi asi dva roky a bezmezně miluju svoje malé lyže s kočičkama.

-Čekáme s tátou na telefon z porodnice a z nějakého důvodu spolu vaříme knedlíky. Neustále to komentuju, dokud ten telefon fakt nezazvoní. To se jen babička ptá, jestli už! Ségře se furt nechce ven.

-Konečně se narodila. Moje první vzpomínky na ní jsou ale docela vlažné. Mimino v peřince, neumí říkat ani to R. První zásadnější projev lásky si vybavuju, když jí z výletu v lese vezu kuličku borůvky. V dlani. Vydržela jsem jí nesníst asi dvacet kiláků, abych ji slavnostně předala svojí malé sestře. 

-Je mi šest a nesnáším čaj, který máme každý den k snídani. Začíná směnný obchod se ségrou, která ho lohní za mě, ale zas nechce moc jíst. Myslím, že se na to nikdy nepřišlo. Jedna dehydrovaná, druhá podvyživená(to je vtip? Ano!).

-Vjíždíme autem do zahrady u babičky na chalupě. Nedočkavě koukám z okýnka. Je tu! Skáče až skoro na okno v radosti, že někdo konečně přijel. A já ho zbožňuju. Vím, že si se mnou vydrží hrát celé hodiny a má neuvěřitelnou psí trpělivost. Podle situace se mění v prince, princeznu, čarodejnici, ale především to je vždycky blízký přítel. Závoj teda nikdy moc nosit nechtěl, ale stejně jsem ho milovala. 

-Všichni čtou román Ptáci v trní. Je kolem toho hodně tajností a šeptání, takže okamžitě cítím, že jde o něco zakázaného. Chci být taky dospělá a srovnávám se s tím po svém. Jako vždycky se všém. Vyrábím z několika listů vlastní publikaci a nazývám ji Ptáčata v trní. Moje light verze pro děti. 

-Ruce se mi třesou a opravdu hodně se bojím. Možná kdybych začala brečet a udělala scénu, pojedu zase zpět domů. Tuhle možnost ale nakonec zavrhuji jako hloupou. Poprvé poletím letadlem a ještě k tomu sama. Na tábor vojenských dětí do Řecka. Vůbec netuším, co mám čekat. Žádné z dětí ještě neznám, což se ale změní prakticky ihned po nasednutí do letadla. Tenhle dvoutýdenní výlet mě hodně posílí. První velká láska(Jiříka ze Zlatovlásky nepočítám, dědek!!), obrovská dávka samostatnosti a sebevědomí. Zvládla jsem tohle? Zvládnu všechno! Do života se mi pak tohle nastavení vždycky docela hodilo.

-Zírám na sebe do zrcadla. Budu se někdy líčit? Vyrostu vůbec? Zavřu oči a přičichnu k tubičce s nápisem Dermacol. Ráda jezdím k babičce do Prahy. Obdivuji její nádherný toaletní stolek a všechno, co v něm najdu. Velké naušnice, rukavičky a brože. Přeju si být dospělá a mít taky takový stolek. S velkým kulatým zrcadlem. Otevírám oči, ale jsem pořád ještě ta malá holka. 

-Vůbec netuším, jak se nám to povedlo. Máme se ségrou televizi a naprosto volnou ruku. Je dost pozdě a náhodou přepínáme na Akta X. Rozjíždí se nekonečná fascinace UFO, napřirozenem a cokoli, co má v sobě nádech tajemna, nás zajímá. Zakládáme ufonský deníček, po večerech se umíme vyplašit opravdu ukázkově a hodláme být agentkama FBI. To mi teda fakt nevyšlo.(A ségře taky ne, protože jednou odvolala tátu z romantické večeře, protože se bála sama doma :-)))

-V kabinetě s mou třídní učitelkou. Je ticho, obě mlčíme a každá si píšeme to své. Neuvěřitelné pochopení a empatie od pedagožky. Jestli mě někdo dokázal ovlivnit a ukázat mi bezepečný přístav, byla to právě ona. Ještě nějaký čas po tom, co předčasně odešla se mi zdávalo, že marně klepu na dveře kabinetu a dívám se klíčovou dirkou dovnitř. Její výklady si pamatuji ještě teď. 

-Ležím na staré dřevěné lavičce a mhouřím oči do koruny starého ořešáku. Právě jsem přečetla poslední knížku, kterou jsem si na prázdniny do domu, kousek od Kroměříže, vzala. Slibovala jsem sice sama sobě, že si ji budu šetřit, ale zvědavost nakonec zvítězila. Takže teď tu tak medituju a přemýšlím o životě. A taky o tom, co budu číst zítra. 

-Šumava, rozlehlá zahrada a já si rozkládám starý umakartový stolek, na který vybalím svůj sešit "na romány" a chystám se psát. Už cestou jsem si dala dohromady pár příběhů a můžu začít. Je pátek, právě jsme přijeli a hodlám si tenhle spisovatelský koutek sbalit až za dva dny. Slavnostně si nechávám uvařit instantní kávový nápoj. Sice mi nijak moc nechutná, ale je to esence dospělosti. Čtení mě baví, ale psát si svoje vlastně příběhy mě naplňuje v tuhle chvilku mnohem víc. A holky ve třídě na to čekají.

-Naše třídní parta! Jmenujeme se Tatranky. Maskot je plyšový zajíc, kterému říkáme Be-Be. Každá z nás má přezdívku podle své oblíbené náplně. Jsem arašída!

-Jestli mám něco moc ráda tak chvíle, kdy na nás má táta čas a dokáže s námi být celé odpoledne v bazénu, házet si míčkem a šakovat. Ty rána, kdy jde do pekárny a přinese čerstvé pečivo, cestou se ještě zastaví v přístavu, kam rybáři přiváží čerstvé ryby. Vzpomínka na léta u moře. 

-Tereza sbírá samolepky do alba Backstreet Boys. Jsem ochotna jí prominout i to, že miluje Nicka Cartera, stejně jako já. Tereza sbírá tyhle samolepky tajně a album si nechává u mě. Nikdy jsem ho nevyhodila a vrátila jí ho teprve před pár lety. Nicka jsme si nevzala ani jedna, takže přátelství navždy.

-Jdeme po Třídě 9.května, táta maličko zvedne hlavu a nasaje vůni langošů z blížícího se stánku. Tuším, co se bude dít. Jen čekám na ortel, jestli je olej přepálený, nebo ne. Nikdy to nepoznám předem, ale táta má nos. Dneska naštěstí přepálený není. Cpeme se langošem a připíjíme k tomu všem 7up. Tyhle chvilky mám strašně ráda a užívám si je. 

-Stojím uprostřed pražského výstaviště a cítím se jako Alenka v říši divů. První rok na střední škole. Můj první Svět knihy. Ten nový a velký svět. Autoři, procházející kolem, jsou naprostá samozřejmost, knihy na dosah, kultura, jejíž součástí už navždycky chci být. Tyhle chvíle ovlivňují a tvarují můj pozdější život. 

-Nastupujeme do svozového autobusu směr Stádlec a kecáme o Mardim z Vypsané Fixy. V kolik asi přijede? Určitě budou hrát 1982! A na letňáku budou promítat film Mňága Happy End, tak si to musíme nějak naplánovat! S Terezou jsme dostaly propustku na festival. Pocit naprosté svobody, krabicák za 80kč a v jedenáct odvoz domů. První kroky do společnosti. O pár let později, na Love Planet, už to tak klidné nebylo. 

-Něco jako kapela. Rodí se v tábroském baru 18 při hře se slovama na papíře, který se otáčí a každý píše přídavné jméno, podstatné jméno, sloveso....Jeden papírek pomalu a rozmarně rozmotávám, už mě to vlastně přestává bavit. Jenže na papíře stojí 18 ŽLUTÝCH HYPERAKTIVNÍCH KOČEK. Díváme se s Hankou na sebe. TOHLE JE ONO! 

-Němčina se ruší! Místo toho máme besedu se spisovatelem a taky autorské čtení. Mnohem víc mě těší ta odpadlá němčina. Vůbec jsem se nepřipravovala a kdyby hrozilo zkoušení, tak začnu smlouvat, že jsem se nečekaně nemohla učit. Beseda mě nijak extra nerozhazuje, takových už pár bylo, většinou dobrých.V jídelně čeká Jaroslav Rudiš se svým nakladatelem a knížka Nebe pod Berlínem. Přesně tenhle okamžik posouvá můj život úplně někam jinam. Ačkoli tehdy nemám nejmenší šanci si to vůbec uvědomit. Všechno je zdánlivě stejné. Za pár let se ale, úplnou náhodou, změní.  

-Jablonec nad Nisou mi poskytuje dokonalé útočiště. Pro kapelu, punkové období, nekonečnou rebelii a kulturní vyžití. I když to tam mám moc ráda, nežiju tam nikdy naplno. Vždycky na čas přijedu a zase mizím. Jako Popelka. 

-Sedím na židli uprostřed Druhého Břehu a čtu lidem své básně a povídky. Všechny jsou většinou jen o tom, jak jsem zmatená ve svém vlastním světě. A taky o tom, že nemůžu najít brejle. Vnímám, že to je velký krok pro malou, vystrašenou holku. Jen bych k tomu nemusela mít tak roztřesený hlas. Nemůžu si ale pomoct, jsem vážně strašná trémistka. 

-Koncerty, turné a haly. Život v mlze. Tohle celé by možná vydalo na samostatný post, ale nepovažuju to za nutné. Rozodně ne dnes. Obrovská škola, které vděčím za mnohé. Přátelství, zrady a lásky. Na turné jsou úplně jiný pravidla a úplně jiný životy. Města za sklem, akvárko, každý večer ty stejné věty a slova, jen jiná města. Pozlátko vypadá lákavě, ale pod ním je to často opakující se nuda. Spát se chodí ráno, stres je všudypřítomný a kafe se pije na litry. 

-Stojím uprostřed Akráče a čekám, jestli se na mě nějak projeví, že jsem teď holka z Prahy. Ale nestane se nic. A Eddie Stoilow hrajou docela mizerně. Já si tu volnost ale užívám. Můžu.

-Kamarád Adam zachraňuje co se dá, když se mi zdánlivě hroutí život. Najednou nemáme s Vandou kde bydlet. Dokonce přijede autem i když nemusí a dodává dobrou náladu. Pár dnů společného bydlení, než se dostaví kuchyň v bytě novém. Bizarní i vtipné historky. Adam nemá doma ani špetku kafe!

-Učím se na basu. Adam sice reptá, ale pak mi dá pár základních informací a konečně jsem teda (začínající) basačka. Je libo kapelu?

-V jednom pražském bytě, na pomezí Vršovic a Žižkova, vzniká kapela Kill the Barbie. Růžový pseudopunk! Konečně můžu zúročit ty základy, které mám. Už nejsem holka s kravatou, jsem holka s basou. Beru si ji, kvůli cvičení, i na tábor, kam jezdím vařit dětem.

-Právě mi přišla smska "mám lístky do Archy na EKG, takže teď už se nemáš na co vymlouvat!". Odkládám telefon, aniž bych napsala něco jako "tak tos fakt přehnala" a přemýšlím. Nikam se mi nechce, fakt nemám tyhle věci ráda. Určitě tam budo dělat nějakou performance. Ještě se to jmenuje O lásce a  vlasech. A já mám vlasy do pasu, proboha! To budu hned první na ráně. Žádný. Jenže pak stejně jdu. Nechtělo se mi nikam a bavila jsem se skvěle. Občas to tak bývá. Po letech setkání s autorem Nebe pod Berlínem. Prej si na to čtení pamatoval. Kdo by si taky nepamatoval, když začíná a chytne třídu plnou holek.

-Udělám krok a z nějakého důvodu se otáčím dozadu, abych Vandě řekla svůj zásadní poznatek o ekg o lásce a purpuře, které má právě pauzu. Jenže ten krok je do prázdna a já že připravuju na pád, trapný moment a trochu bolesti. Někdo přede mnou se otočí, chytne mě a postaví zpět na schod. Jinak ho vůbec nezajímám a proto jde zase dál. Toho člověka si za pár let vezmu a ještě to ani jeden netušíme. 

-Plížím se Chorvatskou do kopce a přemýšlím, jestli to raději nemám vzdát a jít zase domů. Trochu sněží, zírám na lampy a poletující sníh. Nakonec to risknu a přidám do kroku. Rande v Akráči. Je to takové moje klíčové místo a jeho evidentně taky, když ho navrhl. Skrz zamlžené brýle ho dokonale přehlédnu a dám to až na druhé pokus. Jsem prostě slepá. Od té doby jsme s Atomem spolu.

-V divadle jsem už ani netahala těžké stoly, protože jsem měla tušení a test mi potvrdil, že jsem se nespletla. Takže jsem těhotná?! Nemůžu tomu uvěřit ještě nějaký čas, než to všechno vidím na ultrazvuku. Kryštof se nám narodí na podzim. A po pár letech Štěpán a jako poslední Tobiáš. Neexistuje větší láska a odhodlání, být dobrá máma.

-Budu se vdávat! Spousty pocitů a doporučení mého lékaře, abych především nic neřešila a byla v klidu. Ale fakt budu vdaná? Nikdy to pro mě nebyla ta největší priorita, ale tady mi to přijde tak samozřejmé, že to prostě udělám. Beru si člověka o kterém jsem poprvé slyšela na střední škole, při čtení z knihy Nebe pod Berlínem. Prosimvás, to už je fakt osud ne?

-Slyším své jméno a slovo uspěla. Víc nepotřebuju. Odhazuji pedagogiku a psychologii a jdu se posadit. Jsem fakt úča! Všechny ty dny na cestě a ve škole, čas bez dětí. Všechno to nepohodlné sezení s těhotenským břichem, mělo smysl. Jedna etapa za mnou. Obrovský kámen ze srdce. Jsem dojatá a smutná, že to končí. Ledové ruce a prázdniny!

-Prý že "kdo jiný by tu akci měl dělat, než Ty?". Mám pocit, že do tohohle města už fakt patřím. Navzdory šklebícím se obličejům, kterých ubylo a myslím, že už se tam krčí někde vzadu jeden úplně sám. Ne vždycky to tak bylo a o to cennější ten pocit, že někam trochu patřím, pro mě je. Konečně jsou tu lidé, kteří mě znají jako mě. Ne jen jako "něčí manželku". Dělám projekty, které mě baví a vracím se ke knihám, které kombinuji s dětmi. Takhle to nejspíš má být.

-Mám narozeniny. Cítím se tak, jako ještě nikdy dřív. Doma. Díky zvláštní terapii silnější a v některých směrech vyrovnanější. Dělám kroky do neznáma, ale věřím, že to všechno dobře dopadne. A před pár dny, když jsme si s Atomem posílali dům v Jeseníku a já chtěla napsat "stěhujeme se hned!" mi došlo, že tak lehce už by mi to vážně nešlo. Jedině jako chalupu. Je to trochu jako z nějakého amerického filmu, kdy hlavní hrdinka dostane možnost utéct z místa, na které tolik nadávala, ale ona všechno hodí za hlavu. Protože si v tom starém domě, se kterým tak moc bojovala, nakonec zvykla. Jsem hrdinka? HA HA(nejsem)! Tehdy v zrcadle, u babiččina toaletního stolku, mi to přišlo jako nekonečně dlouhé doba. Jenže teď jsem už asi fakt, úplně dospělá. 

4 komentáře:

  1. Jani, blog čtu už dlouho a tenhle článek je skvělý a asi jeden z nejpoutavějších. Moc jsem se bavila. Zdravím z míst, kde u zemědělky voníval langoš a na náměstí byl ten slavný bar. Ach ty vzpomínky. Díky!

    OdpovědětSmazat
  2. jsem si říkal, že mě už nemůže nic překvapit. A pak si přečtu tohle. Holka s basou..

    OdpovědětSmazat

Děkuji za milé komentáře;-)