středa 21. července 2021

Na táboře

Před pár dny jsme s Atomem úspěšně vyslali Kecku s Mývalem na skautský tábor. Předcházelo tomu nekonečné balení věcí, kompletování ešusů(velmi zábavná disciplína) a odškrtávání ze seznamu(tepláky-JO, trička s krátkým-JO! a tak dále). Na balení jednoho jsem si už nějak zvykla, ale dva? Tak to je trochu jiná liga. Vůbec tu nemusíme polemizovat o tom, jaké to bude, až pojedou všichni tři. Po půldni balení, došívání kostýmu pro Mývala a balení všeho podstatného s klukama, jsem měla pocit, jako kdybych dvakrát vyběhla sjezdovku v Rokytnici. A to jsme na to byli dva.




Vůbec si nejsem schopna vybavit, jak balení probíhalo, když jsem na tábor jezdila já a ségra. Ale v paměti mám těžké vojenské spacáky(nejlepší spaní ever, ale to balení!) a celý ten tábor na který jsme jezdily. A vždycky, když čekáme na odjezd autobusu, ať už s jedním, nebo dvěma, vybavuju si některé věci. Protože jestli mě něco v životě ovlivnilo, tak právě tábor.

Dodnes nechápu, jak se to vlastně stalo, že jsme najednou jely. Bylo mi dvanáct, možná ž třináct. Máma byla velmi úzkostný rodič, takže jsme nesměly bez dozoru k vedlejšímu domu, k sousedům, jezdit na kole skrz sídliště, aby se nám něco nestalo. A najednou jsme stály, naprosto v šoku, u autobusu na dětský tábor. Neznaly jsme nikoho. Vařil tátův kolega. Na první pohled docela drsná škola, ale nebylo to tak. Automaticky jsme zapadly a především! Následovala obrovská, nepředstavitelná svoboda. Věci, které nepřicházely doma v úvahu, jsme mohly, nebo dokonce musely. Být samostatné, rozdělat oheň, používat nůž, jít v noci lesem, koupat se v řece, nebo kormidlovat. Posvěceno dospělým vedoucím. 

První a zásadní lásky samozřejmě. To k tomu patřilo a patřit bude. Naprosto neodmyslitelně. 
Já jsem se beznadějně zamilovala do kluka, kterému se přezdívalo Básník. Když jsem se první večer představovala a říkala jsem, že bych ráda byla novinářka, tak mi suše oznámil, že v téhle partě bude novinář on. Nešlo odolat! :-)) 

Jezdila jsem, po pauze i jako dospělá. Nebo spíš plnoletá. Vařit dětem. Tehdy jsme se v knihovně potkali s oním Básníkem a on prý, jestli bych nejela na Pávek. Vařit. A já, ve své mladické šílenosti a stesku po Nežárce a lesích, okamžitě kývla. Vytáhlo mě to z beznaděje, kterou jsem prožívala po rozvodu rodičů. Díky za to! Na ten úplně první týden v životě, kdy jsem pochopila, že to nebude úplně sranda, ale musím přežít, na ten ale nikdy nezapomenu. Únava, stres, zoufalství. Úplné dno, než jsem se sebrala a řekla si, že tohle musím dotáhnout. A táhla jsem to pak ještě několik let, než jsem měla kluky. Nezapomenutelná zkušenost. 

Všechno tohle mi lítá hlavou ve chvílích, kdy vyprovázím své vlastní děti a doufám, že se budou mít skvěle. Že si tábor užijí samy za sebe, že jim ovlivní život k lepšímu a že budou za tyhle zkušenosti jednou rády. I když je to úplně jiný tábor, protože co si naplánujete v devatenácti, často nedopadne tak, jak si myslíte. A je to tak v pořádku. V tom nejlepším :-)

A aby to nebylo úplná nuda. Jedna hodně, hodně, hodně retro fotka. Nejsem schopna zpětně identifikovat, se vlastně přesně dělo, ale rozhodně už byla puberta na krku. Hřejivá vzpomínka na holky, které jsem měla(a mám) ráda. Vypůjčila jsem si z archivu Páji, nesmírně dokonalé ženy, která mi život velmi obohatila. 

pondělí 5. července 2021

on the road again

Tolik drobných radostí, který člověk postupně zapomene, když ho sevře objetí lockdownu. Jakej byl vlastně život před? Co všechno jsme brali až moc samozřejmě? Někdy mám pocit, že všichni všechno. 

Ten postupný, nesmělý návrat do normálního života je fakt zvláštní. Ale jo, před pár dny jsem si to užila docela do sytosti. Tak třeba na sever, že jo. A už to jelo!


neděle 13. června 2021

Zmizet

Úplně jsem zapomněla, jaké to je. Někam odjet. Kamkoli! Sbalit se a vypadnout pryč. Takže jakmile to jen trochu šlo, na chvíli jsme všichni zmizeli do Rokytnice. Ta svoboda! 
Bylo to zatím takové nesmělé vycestování, fakt jsme skoro odvykli. Nebo já určitě. Stejně jako jít jen tak na kafe a potkávat lidi. Po měsících plánování ničeho, jsem si to vážně užila. 



čtvrtek 3. června 2021

Co mě naučily mé děti?

A naučily mě opravdu něco, nebo jsem nepoučitelná?
Den dětí, který jsme slavili dva dny zpět, mě  trochu donutil zamyslet se nad tím, jak jsem se změnila. Tedy, jak mě samotnou změnily mé děti. Protože je jasné, že nikdo nezůstane tak stejný, jako ve dvaceti. Všichni procházíme nějakým vývojem a vlastní potomci s tímto vývojem většinou dost zahýbou.
Šest věcí, které jsem dřív nebyla schopna dělat a nebo je neuměla chápat. Ale teď už jo.


pondělí 31. května 2021

Jak se Markéta vdávala

 Můj poslední post před velkou přestávkou byl o tom, jak se Markéta loučila se svobodou. A já jsem věděla, že i když na to tehdy nebyla energie, ani čas, dopíšu ještě ten další díl seriálu a to "Jak se Markéta vdávala". Aktuálně totiž téměř jedeme epizodu "Jak Markéta přenášela" a já si říkala, že by bylo fajn stihnout sepsat svatbu dřív, než se narodí Sardinka. To znamená, že jestli ségra začne rodit po zveřejnění, mám na tom všem velkou zásluhu! Jasně, všichni tu chápame, že to nebude zrovna nejaktuálnější reportáž, ale zároveň jednoduše nesmí chybět. 


pátek 28. května 2021

Agnes a Zakázaná hora

Jsem člověk, který věří na osudové chvíle. A taky na to, že věci přijdou v ten správný čas. Ve svém minulém příspěvku jsem popisovala, co se se mnou dělo během osobní krize. Teď bych ráda napsala o tom, že některé knihy do života člověku přijdou přesně tehdy, když je nejvíc potřebuje. A právě tohle se mi stalo s knihou Agnes a Zakázaná hora. Na první pohled dětský příběh o dvanáctileté holčičce. Zajímavý už z anotace a když mi byl navíc doporučený spolužačkou, pustila jsem se do něj. Měla jsem prostě pocit, že tohle musím přečíst ihned. A tak jsem po večerech četla těch 503 stran, fandila Agnes, brečela a vracela se k některým pasážím znovu, abych v nich s úplně staženým hrdlem nacházela neuvěřitelnou hloubku a pravdu. Pohádkové čtení pro děti, neobvykle silné čtení pro rodiče.


Dobrodružství z džungle o nejtěžší cestě každého z nás. O cestě za vlastní jedinečností. 


čtvrtek 27. května 2021

dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd

Nic se nemá uspěchat. Tuhle obyčejnou a jednoduchou pravdu, jsem pochopila minulý týden naplno, když jsem se snažila vtěsnat spousty okamžiků z minulých měsíců, do pár řádků. Věděla jsem, že to je věc praktický nemožná a přesto jsem se o to pokusila. To jsem totiž přesně já. Dokud není stoprocentně jasné, že to nemá smysl...No, výsledek byl, jaký byl. Můj první post na tomhle blogu, který jsem, po následné sebereflexi, musela smazat. Musela, kvůli sobě. Ne, nebyl žádný hejt, naopak přišla vlna podpory. Jen jsem pochopila, že tímhle oživit své psaní nechci. Jsou věci, které musí zůstat tam, kde jsou. Musím si je odžít a pak o nich možná napsat.

Moje rozpoložení v posledních týdnech bylo všelijaké. Občas by se dalo říct, že žádná velká sranda. A co si budeme povídat, covidová situace psychice většiny vážně nepomáhá.

Po nekonečných, vleklých dnech, jsem o sobě začínala ve velkém pochybovat v rodičovské rovině, protože když jste s někým doma stále, musí zákonitě přijít nějaká ponorka. A ta přišla. Měla jsem jednoduše svých dětí, až nad hlavu. Zároveň jsem samozřejmě nastavena na režim “jsou to tvé děti, prostě nejde jich mít dost” a díky tomu u mě vznikal šílený rozpor. Ano, měla jsem jich dost. A vím, že i oni mě. Veškeré záchranné kruhy v podobě toho, že máma odjede na víkend a vzájemně si od sebe odpočineme, najednou neexistovaly. Stay home!