pondělí 31. května 2021

Jak se Markéta vdávala

 Můj poslední post před velkou přestávkou byl o tom, jak se Markéta loučila se svobodou. A já jsem věděla, že i když na to tehdy nebyla energie, ani čas, dopíšu ještě ten další díl seriálu a to "Jak se Markéta vdávala". Aktuálně totiž téměř jedeme epizodu "Jak Markéta přenášela" a já si říkala, že by bylo fajn stihnout sepsat svatbu dřív, než se narodí Sardinka. To znamená, že jestli ségra začne rodit po zveřejnění, mám na tom všem velkou zásluhu! Jasně, všichni tu chápame, že to nebude zrovna nejaktuálnější reportáž, ale zároveň jednoduše nesmí chybět. 


pátek 28. května 2021

Agnes a Zakázaná hora

Jsem člověk, který věří na osudové chvíle. A taky na to, že věci přijdou v ten správný čas. Ve svém minulém příspěvku jsem popisovala, co se se mnou dělo během osobní krize. Teď bych ráda napsala o tom, že některé knihy do života člověku přijdou přesně tehdy, když je nejvíc potřebuje. A právě tohle se mi stalo s knihou Agnes a Zakázaná hora. Na první pohled dětský příběh o dvanáctileté holčičce. Zajímavý už z anotace a když mi byl navíc doporučený spolužačkou, pustila jsem se do něj. Měla jsem prostě pocit, že tohle musím přečíst ihned. A tak jsem po večerech četla těch 503 stran, fandila Agnes, brečela a vracela se k některým pasážím znovu, abych v nich s úplně staženým hrdlem nacházela neuvěřitelnou hloubku a pravdu. Pohádkové čtení pro děti, neobvykle silné čtení pro rodiče.


Dobrodružství z džungle o nejtěžší cestě každého z nás. O cestě za vlastní jedinečností. 


čtvrtek 27. května 2021

dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd

Nic se nemá uspěchat. Tuhle obyčejnou a jednoduchou pravdu, jsem pochopila minulý týden naplno, když jsem se snažila vtěsnat spousty okamžiků z minulých měsíců, do pár řádků. Věděla jsem, že to je věc praktický nemožná a přesto jsem se o to pokusila. To jsem totiž přesně já. Dokud není stoprocentně jasné, že to nemá smysl...No, výsledek byl, jaký byl. Můj první post na tomhle blogu, který jsem, po následné sebereflexi, musela smazat. Musela, kvůli sobě. Ne, nebyl žádný hejt, naopak přišla vlna podpory. Jen jsem pochopila, že tímhle oživit své psaní nechci. Jsou věci, které musí zůstat tam, kde jsou. Musím si je odžít a pak o nich možná napsat.

Moje rozpoložení v posledních týdnech bylo všelijaké. Občas by se dalo říct, že žádná velká sranda. A co si budeme povídat, covidová situace psychice většiny vážně nepomáhá.

Po nekonečných, vleklých dnech, jsem o sobě začínala ve velkém pochybovat v rodičovské rovině, protože když jste s někým doma stále, musí zákonitě přijít nějaká ponorka. A ta přišla. Měla jsem jednoduše svých dětí, až nad hlavu. Zároveň jsem samozřejmě nastavena na režim “jsou to tvé děti, prostě nejde jich mít dost” a díky tomu u mě vznikal šílený rozpor. Ano, měla jsem jich dost. A vím, že i oni mě. Veškeré záchranné kruhy v podobě toho, že máma odjede na víkend a vzájemně si od sebe odpočineme, najednou neexistovaly. Stay home!