čtvrtek 27. května 2021

dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd

Nic se nemá uspěchat. Tuhle obyčejnou a jednoduchou pravdu, jsem pochopila minulý týden naplno, když jsem se snažila vtěsnat spousty okamžiků z minulých měsíců, do pár řádků. Věděla jsem, že to je věc praktický nemožná a přesto jsem se o to pokusila. To jsem totiž přesně já. Dokud není stoprocentně jasné, že to nemá smysl...No, výsledek byl, jaký byl. Můj první post na tomhle blogu, který jsem, po následné sebereflexi, musela smazat. Musela, kvůli sobě. Ne, nebyl žádný hejt, naopak přišla vlna podpory. Jen jsem pochopila, že tímhle oživit své psaní nechci. Jsou věci, které musí zůstat tam, kde jsou. Musím si je odžít a pak o nich možná napsat.

Moje rozpoložení v posledních týdnech bylo všelijaké. Občas by se dalo říct, že žádná velká sranda. A co si budeme povídat, covidová situace psychice většiny vážně nepomáhá.

Po nekonečných, vleklých dnech, jsem o sobě začínala ve velkém pochybovat v rodičovské rovině, protože když jste s někým doma stále, musí zákonitě přijít nějaká ponorka. A ta přišla. Měla jsem jednoduše svých dětí, až nad hlavu. Zároveň jsem samozřejmě nastavena na režim “jsou to tvé děti, prostě nejde jich mít dost” a díky tomu u mě vznikal šílený rozpor. Ano, měla jsem jich dost. A vím, že i oni mě. Veškeré záchranné kruhy v podobě toho, že máma odjede na víkend a vzájemně si od sebe odpočineme, najednou neexistovaly. Stay home!


Koncerty u televize. Divadlo u televize. Autorské čtení u televize. Literární debaty u monitoru notebooku. Jasně, že je někdy fajn poslouchat zajímavé věci a ležet u toho v posteli a pít kafe. Ale ne pořád! A pak mě třeba rozhodila už i taková věc, kdy jsem měla jsem doma plakát Lawrence Ferlingettiho, před City Lights a NEMOHLA jsem si na něj koupit rám. Well.


Rezignovala jsem na pohyb a dostala jsem se do začarovaného kruhu. Necítila jsem se vůbec dobře, ale neměla jsem sílu na to, abych se zvedla a šla si zaběhat. Udělat pohyb navíc, prakticky nemožné. Takže zatímco Atom chodil běhat, já jsem si doma četla. A četla. Únik do jiného světa víc, než kdy dřív. Asi jsem tenhle proces potřebovala. Najednou mi prostě došel dech. 





Nevím přesně, kdy se to překlopilo do té lepší fáze. Jednoho dne jsem si řekla, že zkusím běžecké kalhoty a když se do nich vejdu, začnu znovu běhat. Vešla jsem se a spustila jsem tím novou etapu. Míň vína, víc běhu. Jedna z nejlepších věcí. Jak už to tak bývá, spustilo to lavinu dalších věcí. Nemyslím, že jsem to úplně překonala, ale věřím v dobrý začátek.


Nebudu na tuhle zimu (a kus jara) vzpomínat ráda, ale beru si z ní velké poučení.

Strašně moc mě totiž překvapilo, že nic není jisté. Ani vlastní sebevědomí nemusí být tam, kde bylo ještě minulý týden. A stačí k tomu sakra málo. Mnohem víc si budu vážit všeho, co teď přijde. Možnosti dělat jakoukoli kulturní akci. Protože jeden den plánujete čtení a druhý den je to úplně bezpředmětná záležitost, odsunutá na stodvacátou kolej. Překvapila jsem sama sebe, na jaké dno jsem se uměla dostat.


Prosimvás ale: “dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd...” takže...jedeme teda dál.


6 komentářů:

  1. JE! Je možný mít vlastních dětí dost. Asi to není ideální, ale upřímně řečeno, po covidu by měl člověk plné zuby asi i dalajlámy, kdyby s ním trávil dva měsíce nonstop :D Držím palce s rozběháním!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jasně, že je! Já to samozřejmě nějak vím. Ale zároveň..."chtělas děti? máš je? starej se!". Takže se snažím přežít s vědomím, že prostě vyrostou! :-D

      Vymazat
  2. Jak ty to umíš vždycky tak dokonale sepsat! <3

    OdpovědětVymazat
  3. Ten plakát, OH MY!

    OdpovědětVymazat
  4. víme, že v životě je jistá jen jedna věc. všechno ostatní je relativní a někdy se to netočí, jak chceme. Dokud o tom umíme mluvit, máme všichni šanci.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)