čtvrtek 3. června 2021

Co mě naučily mé děti?

A naučily mě opravdu něco, nebo jsem nepoučitelná?
Den dětí, který jsme slavili dva dny zpět, mě  trochu donutil zamyslet se nad tím, jak jsem se změnila. Tedy, jak mě samotnou změnily mé děti. Protože je jasné, že nikdo nezůstane tak stejný, jako ve dvaceti. Všichni procházíme nějakým vývojem a vlastní potomci s tímto vývojem většinou dost zahýbou.
Šest věcí, které jsem dřív nebyla schopna dělat a nebo je neuměla chápat. Ale teď už jo.




-jít úplně sama do kavárny. Když jsem byla mnohem, mnohem mladší, než jsem dnes, znamenalo pro mě sedět v kavárně samotná, nepředstavitelné stigma. Neuměla jsem to. Těžce jsem nesla, když jsem čekala na někoho, kdo má zpoždění(a bůh ví, že téměř žádná z mých kamarádek nepřijde nikdy přesně:-)). Lidi, kteří seděli sami u stolečku, jsem jednoduše vnímala jako smutné a osamělé. S každým dalším dítětem, které jsem si vpustila do svého života, jsem na tuhle situaci uměla nahlížet jinou optikou. Nikdy dřív jsem si nepřipustila, že spousty lidí sedí v té kavárně dobrovolně samo. Dokud...jsem nepřišla do kavárny, neotevřela jsem knihu, neobjednala si kafe a dvě hodiny mlčela sama u stolečku. Evidentně jsou vážně věci, do kterých jsem musela dozrát.


-užívat si ticho. Úzce souvisí se samotou. Dřív, když můj život ještě nebyl vyplněn otázkami od mladších "a proč?" a od staršího naopak pubertální zdržovačkou "co jako? kde jako? kdy jako a proč jako?", jsem poslouchala hudbu úplně všude. V koupelně při sprchování-speciální playlist, kterým jsem svou spolubydlící budila a asi i prudila. Při běhu, pokud jsem teda zrovna běhala, při práci do sluchátek a když jsem šla za roh do pekařství pro rohlíky, neodešla jsem, dokud jsem nenašla, nerozmotala a nezapojila sluchátka(to byla ještě taková ta doba, jak člověk vytáhl sluchátka z kabelky a se sluchátkama namotal rtěnku, dva tampony, futrál na brýle, lokomotivu a balíček žvýkaček). Díky dětem jsem se naučila užívat, vnímat a vyhledávat ticho. Je to prosté. Moje děti totiž mluví pořád. Krát tři. Dokonce už několik let běhám v tichu a baví mě to víc, než dřív. Taková obyčejná, krásná věc, kterou jsem nikdy dřív neuměla docenit. 

 
-trpělivosti. Už jen to, že jsem byla zvyklá chodit rychle, tak rychle abych všechno(vážně už dneska nevím, co to přesně bylo!) stihla a pak najednou.... jsem desetiminutovou trasu šla hodinu. Tyhle odchody do školky byly vážně mojí největší zkouškou. Každá spára je zajímavá, každý kamínek má příběh. O teroristických otázkách "a proč je to tak?...a proč? a proč se beruška rohodla letět na tu stranu, když mohla na tu druhou?" asi vůbec nemusím mluvit. Chápala jsem a vždycky respektovala, že to je součástí dětství a nikdy jsem nechtěla být nepříjemná. Někdy toho bylo AŽ MOC. Teď už jsem často s trpělivostí zkoušena, když Keckovi něco řeknu a on dělá, že neslyší. Na tuhle pasivní rezistenci ještě není ten správný čas!


-že nejsem vždycky tak třeskutě vtipná. S postupnou, nenápadně se vkrádající pubertou, se rozmohl takový nešvar. Obrácené oči, kdykoli nejsem vtipná podle představ. A to teď teda často asi nejsem, protože tyhle opičky vidím každou chvilku. Co má ale nebohý rodič dělat jiného, když poslouchá "jááá bych chtěl už mít svůj kanál! Já bych FAKT už chtěl mít svůj kanál! A proč nemůžu mít svůj kanál?", než puberta sebrat a postavit ho v ulici na nejbližší kanál. No, nesmál se. Ale já si nějak nemohla pomoct. Nebo když jsem mu ke snídani dala na talíř papír s nápisem "nevim". Taky prý nic moc, matko!


-nebrat si osobně trapné situace, do kterých mě pravidelně dostávají. A že jich bylo za mou rodičovskou kariéru mraky. Člověk se naučí s tím žít a taky se tomu zpětně zasmát. Nebo i rovnou na místě, protože co jiného se dá dělat? Jednou jsme takhle byli na jisté literární akci. Byla především pro děti a děti byly všude. Keckovi bylo v té době dost málo, ale vyprávět uměl slušně. A ten den se mu dostal do ruky mikrofon a jeho monolog zněl asi takhle "já se jmenuju Kecka a chtěl bych vám říct o mojí mámě. Moje máma strašně často něco nestíhá, běhá bez oblečení po domě a....mimochodem, támhle sedí....".
Já jsem dělala, že na místě vůbec nejsem a ve vhodné chvilce jsem ho odlákala. Beztak ale všichni věděli, že jsem ta máma co stále nestíhá. Kafe a klid!


-milovat je bezpodmínečně. Jsou hubatí, bojujeme, učíme se, jak nejlépe společně vycházet a je to dlouhá a ne úplně snadná cesta. Vybrala jsem si ji a jsem ráda, že po ní jdu. A taky vím, že je budu mít ráda bez podmínek. Vždycky. Byla jsem taky hubatá a bojovala. Vzpomínky na to mám ještě v živé paměti, ačkoli už to je mnoho let zpátky. Taky si ale pamatuju, že jsem toho hodně dělala "ne tak úplně kvůli sobě". Kecka mi před pár dny sdělil, že místo plánované němčiny, by raději chtěl dělat italštinu. Prý se na to cítí mnohem víc. Možná to nezapadá do toho, co jsem si já myslela, že by mohl, ale je to jeho výběr. Potřebuju ze všeho nejvíc, aby byli spokojeni sami se sebou, nechci aby cokoli dělali jen kvůli pozornosti rodičů. Nevnímám to jako správnou cestu. Budu je podporovat a myslet na ně vždycky. Evviva!

Co vás naučily vaše děti? Nebo se cítíte stále stejně, jako v dobách, kdy jste byli bez nich? Zajímají mě vaše příběhy!

4 komentáře:

  1. Zajímavý je, že tu lokomotivu bych z kabelky jistě vytáhla i teď 😅 i když kabelku nosím zcela výjimečně 🙈
    Děti mě naučily jít hlavou proti zdi, nebát se trvat na svém i když všichni okolo tvrdí, že jsem blázen a zkazím jim život, věřím, že to co dělaji a vybírají si samy, je ta jediná správná cesta, necpu je do škatulek a neděláme věci jen proto, že by se to tak mělo, někdy je těžký to ustát, ale učím se 😉
    S kavárnou to mám stejně, dřív bylo maximálně trapný jít tam sama 😆 dneska jsem tam sama naprosto šťastná, jen číst si tam moc neumí, když kolem mě proboha tolik zajímavých rozhovorů 😅🙈 (kámo, ona fakt regulérně chrapala, tak jsem ji to natočil na mobil a pak jsem ji to pouštěl a ona se se mnou rozešla 😂)

    OdpovědětVymazat
  2. Trapas na literární akci je boží, nejvíc a opravdu boží :-DDDD

    OdpovědětVymazat
  3. že za každým tichem stojí nějaký prů*er, ale někdy prostě jen doufám, že to nebude zas až taková hrůza :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)