neděle 13. června 2021

Zmizet

Úplně jsem zapomněla, jaké to je. Někam odjet. Kamkoli! Sbalit se a vypadnout pryč. Takže jakmile to jen trochu šlo, na chvíli jsme všichni zmizeli do Rokytnice. Ta svoboda! 
Bylo to zatím takové nesmělé vycestování, fakt jsme skoro odvykli. Nebo já určitě. Stejně jako jít jen tak na kafe a potkávat lidi. Po měsících plánování ničeho, jsem si to vážně užila. 





Poprvé jsem si vyběhla sjezdovku přímo. I když možná je "vyběhla" hodně silné slovo, protože to bylo spíš takové šnečí tempo, ale dala jsem to. Těsně před ní měla pocit, že to raději zabalím a raději se zase vrátím zpět. Že na to jednoduše nemám. Ale ten pocit, když jsem stála nahoře a sledovala okolní kopce, ten mi za to úsilí stál. Vyčistit si hlavu a být chvilku sama. Takže z toho bylo hezkých 6 km. Občas se někdo ptá, jak to vlastně s tím běháním máme. A jak to dáváme, když běháme oba dva a zároveň máme děti. Je hodně možností, jak to zkombinovat. Nejčastěji se v běhu střídáme. Každé ráno jde běhat jeden z nás. Oba tak nějak víme, že čas je vzácný, protože po běhu nás ještě čeká den s dětmi. Takže černé kafe, toast s marmeládou a vybíhám, co nejdřív to jde. Ticho, hory, blížící se léto, pozdavit kámošky krávy a zase zpátky. Další den si brzy ráno čtu, piju kafe s mlékem, zatímco běží Atom. Obdobný model máme doma, jen večer. Má oblíbená čtecí půlhodinka. Děti spí, Atom běhá, ticho v celém domě. Nádhera.

Dočetla jsem takhle Martu v roce vetřelce. A když se mi to podařilo(táhla jsem to asi dva týdny), tak jsem si řekla jen "achjo". Vůbec mě nebavila forma, ale téma velmi, takže jsem si prožívala svůj osobní rozpor. Odhodit? Dočíst? Holky mi shodně říkaly, že to málokdo dočetl a že ony teda zrovna ne. Já nakonec ano, ale kdybych ji odložila v polovině, asi by to vyšlo nějak stejně. Velká škoda. Možná jen nejsem cílovka na podivné deníkové zápisky. I když...Tím to asi nebude. Prostě jsme si s Martou moc nesedly, zatímco ostatní knihy Petry Soukupové mám ráda moc, tahle se tam neřadí a jsem docela ráda, že to není první kniha, kterou jsem od ní přečetla. Po další bych možná nesáhla a to by zas byla velká škoda. 
 
Jestli mě něco naplnilo optimismem, tak hory. Slunce. Uspořádané myšlenky. Děti, které s námi zase a znovu prochodily hezký kus cesty. Najednou mi bylo jasné, že se alespoň částečně, život vrací do těch normálnějších kolejí. 

Budu v to teď doufat.


6 komentářů:

  1. to vaše běhání je úplně super. moc to obdivuju

    OdpovědětVymazat
  2. na Martu jsem taky neměla sil. Hodně slabý. Děti na horách jsou boží!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ji nakonec dočetla. Ale...nebylo to dobrý čtení. Alespoň teda za mě.

      Vymazat

Děkuji za milé komentáře;-)