Je to právě rok(a pár dnů), co se Mládě stal prvňáčkem. Do školy se hodně těšil, měl svou krásnou představu o tom, jak bude mít rád paní učitelku, jak bude mít rád třídu a jak se konečně bude učit. Protože jednou z jeho velkých zálib je zjišťování, vstřebávání nových vědomostí. A nemohl se dočkat, až se naučí doopravdy číst.
Samostatný, zvídavý, s veselou povahou. Nabrala jsem tedy ohromnou jistotu, že škola bude super, všechno půjde a problémy budou minimální. Dneska už bych s podobným soudem byla mnohem opatrnější, protože...ne vždycky všechno vyjde.
Taky máte nějakou vzpomínku na školu, stalo se něco nehezkého a dneska nad tím skoro mávnete rukou, protože "tohle už se dneska přeci vůbec nemůže ve škole stát"? Veliká chyba. Stát se totiž může opravdu nekonečně mnoho věcí, které nelze předem odhadnout. I ty o kterých si myslíme, že praktikovaly učitelky v osmdesátých, možná ještě v devadesátých letech, ale potom přišlo na řadu moderní vzdělávání. Ha, ha, ha. Směju se sama sobě, jak jsem byla naivní, plná plánů. Taky čerstvě ze školy, odkud jsem odcházela natěšená, jak to se současným vzděláváním bude lepší. Možná bude, ale není to vůbec žádné pravidlo.
V prvním týdnu školy, když se děti teprve rozkoukávají a je radost, když všechno jakž takž zvládnou, přinesl Mládě domů první poznámku. Tu, na kterou nezapomenu, protože byla první. Vyděsila mě protože v ní stálo, že se máme dostavit do školy za účelem konzultace s výchovným poradcem, speciální pedagožkou a třídní učitelkou. Takové nervy bych nepřála nikomu. Mládě vůbec netušil o co jde, já jsem nechtěla být za hysterickou mámu, která ihned volá do školy a zjišťuje. Rozhodla jsem se vydržet. Na schůzku jsme šli s Atomem oba. Dorazila jen třídní učitelka, takže celá schůzka byla s absencí speciálního pedagoga a výchovného poradce, zato s přednáškou o tom, že Mládě patří do školky, protože při hodině vyskočil nadšením ze židličky a zatleskal na cosi, co jim vyprávěla. Taky proto, že se zeptal, kdy bude čas si jít pohrát a ještě mnoho dalších a dalších úplně zbytečných problémů. Tehdy jsme nepodlehli nátlaku, papír o nezralosti jsme nepodepsali a šli jsme zase domů. Zbytečná schůzka, ke které nebyl žádný zásadní podklad. Kdo učí, nebo se vzděláváním a pedagogikou zabývá, musí tušit, že adaptační doba jsou většinou(bavíme se o průměru) první tři měsíce školní docházky. Pokud se dítě není schopno adaptovat na prostředí, je vhodné uvažovat o dalším postupu. Paní učitelka mi na to odpověděla, že přeci jen učí dlouho a tohle prostě pozná.
Touhle první poznámkou a schůzkou jsme odstartovali rok plný stresu, vyčerpání, naprostého nepochopení a jako vzpomínku na první třídu máme žákovskou knížku plnou červených poznámek o úplných zbytečnostech. Víte, když přinese dítě poznámku první, tak jste fakt vyděšení. Když přinese dvacátou pátou, která nás informuje o tom, že Mládě neměl sešit a našel ho až druhou hodinu, tedy na příslušný předmět, kdy ho mít měl=fakticky se nic nestalo. No...prostě už nad tím (skoro) mávnete rukou.
Celé naše nesympatie s paní učitelkou nás zavedly ke školní psycholožce, na dětskou neurologii kvůli vyšetření(moje nejhorší zkušenost s dětským lékařem vůbec) i do ředitelny. Ředitelna přišla na řadu chvilku po tom, kdy jedna maminka začala zakazovat synovi s Mládětem kamarádit. Dokonce to řekla i Mláděti, že prý "až se bude líp učit". Co na to asi tak říct? Jak to vysvětlit dítěti, které je družné a zrovna s tím konkrétním chlapečkem tvoří nerozlučnou dvojku? Musím říct, že tahle "akce" mě samotnou zabolela skoro nejvíc. Zakázat dítěti kamarádit? Kdybych to měla brát já podle toho, co paní učitelka vykládala o jiných dětech, nemohl by se Mládě kamarádit s nikým ze třídy. Všechno to totiž podle paní učitelky byly velmi problémové děti, se kterými měla jen trápení.
O tom, že domů Mládě nenosil zrovna nejlepší známky...o tom psát asi ani nemusím. Nenosil. V pondělí například přinesl pětku z prvouky, kterou mívají běžně ve středu. Prostě ho paní učitelka vyzkoušela. Skvělý přístup. Takový motivační hodně...
Po třetím sezení v ředitelně, které probíhalo po posledních rodičovských schůzkách, jsme se dohodli, že tohle dál smysl nemá. Paní učitelka, ač mi těsně před zahájením schůzek přišla potichu říct, že by se mnou pak potřebovala ještě mluvit po skončení, mi pak před celou třídou řekla, že Mládě je vlastně hloupý kluk, který je snad úplně nejhorší ze všech. Chtěla po mě opět podepsat řadu nesmyslů o tom, že je zaostalý, atd. a na závěr mi ještě navrhla, ať ho dáme do nějaké lesní školy. Koukala jsem jako blázen, ostatní rodiče koukali na mě a já jsem měla chuť přeskočit lavici a konečně jí to vysvětlit. Jenže...byla jsem už těhotná a možná to jediné mě donutilo vydržet a neudělat scénu. Byl to můj nejhorší zážitek ze školy a pevně doufám, že už nikdy nic podobného nezažiju. Věděla jsem, že tohle je konec, že musíme pryč, jinak Mládě bude školu postupně nenávidět, já se zblázním a všichni budeme nešťastní.
Během roku jsme řešili úplně všechny varianty vzdělávání. Soukromé, alternativní, jiné státní základní školy. Přesně tak jsem byla bezradná. Samozřejmě, že tohle všechno se projeví na rodinném životě. Při hledání jakéhokoli řešení se samozřejmě dokážete v závěru pohádat i s člověkem, který má vlastně stejný názor, jenom už je ta únava naprosto nepředstavitelná. Bylo několik chvil, kdy jsem měla tak temné nálady, že jsem si říkala "co když on na to fakt nemá?", protože toho bylo vážně hrozně moc. Dneska bych si za to dala pár facek, ale...když řešíte většinu roku podobné věci, tak vás napadne i to, jestli by mu v té školce nebylo ještě ten rok líp. Minimálně by v další první třídě dostal jinou učitelku. Člověka napadají různé věci.
Celý tenhle šílený kolotoč skončil vlastně až v těchto dnech. Mládě přešel na druhý ročník do jiné třídy a zároveň teprve nyní, na začátku září, jsme se konečně dostali na řadu v PPP(pedagogicko-psychologická poradna). Paní psycholožka na nás koukala naprosto nevěřícně, že Mládě měl vysvědčení, jaké měl. Celkem tam byl dvakrát během několika dnů. Poprvé kvůli celkovému testu(výsledek je naprosto očekávaný. Problémy s grafomotorikou, nadprůměr v jiných oblastech), podruhé kvůli testu inteligence-Wechslerova inteligenční škála pro děti ("nebyl mi moc schopen vysvětlit, proč kontrolujeme před vařením maso, ale zato moc dobře věděl, kdo byl Kryštof Kolombus"). Výsledek je jasný, chytrý kluk, kterého limituje grafomotorický projev. Ano, my to víme a teď na to máme i razítko. No a vlastně jsme se dozvěděli, že by byl dobrý herec, takže...
Abych to ale neironizovala, přístup v PPP byl naprosto skvělý.
Že je nová třída v pořádku se začalo ukazovat hned v prvních dnech školy. Vyprovázeli jsme Mládě oba dva s Atomem. Já jsem měla stažený žaludek snad dva dny předem, pochybnosti a jisté trauma si člověk z toho předchozího školního roku nesl. Když jsem se s ním rozloučila a on si šel sednout do lavice, paní učitelka mu vysvětlovala co a jak...tak jsem byla nesmírně dojatá. Už tohle samotné bylo diametrálně odlišné. Jako kdybych s ním teprve teď zažívala první třídu doopravdy. Takový jsem z toho měla pocit. Ve škole je už pár dnů a zatím je všechno bez problémů. Do kolektivu zaplul v pořádku, poznámky nejsou a můj údiv nad tím, že nosí krásné známky je nekonečný. Já vím, známky nejsou všechno, ale...pro mě to bylo znamení, že všechno je v mezích normálu.
Své trápení jsem ukončila včera na rodičovských schůzkách. Bála jsem se tam jít. Vážně jsem měla strach, obavy, bylo mi z toho mizerně. Nevěděla jsem, co čekat. Co když se zase dozvím, že je něco špatně? Ne, nedozvěděla jsem se. Naopak jsem z toho všeho měla výborný pocit a velmi obdivuji paní učitelku, která svou třídu zvládá s naprostou profesionalitou. Žádné stěžování si na to, jak to má vlastně všechno těžké, žádná dramata, řešení zásadních a důležitých věcí. Normálních věcí...Po skončení se mě ptala, jak se Mládě ve třídě cítí, jestli je všechno v pořádku. Chápete?
Jak nekonečně moc dokáže jiný přístup.
Po dlouhé době se mi dnes v noci opravdu dobře spalo. I když mám břicho, unavené nohy, mrně se v břiše většinu nocí přetáčí a tak dále.
Vím, že jsme udělali dobře a jsem šťastná, že jsme to nenechali být s tím, že to "nějak vydržíme".
Pokud se ptáte, zda tohle všechno Mládě nějak poznamenalo, tak mohu s klidem odpovědět, že ne. Jediná krize prišla v červnu, kdy už byl unavený a několikrát řekl, že už do školy chodit nechce. Před pár dny mi řekl, že je moc rád, že se na nás může spolehnout a že je v téhle třídě spokojený. Co víc si přát? Celkově je opravdu velmi šťastná povaha a všechno bere tak, jak to je. Stále ho baví nové informace, stále se dotazuje, hledá, čte si a píše pohádky. Jednou možná nebude na svou první třídu vzpomínat rád, ale věřím, že to zmizí pod nánosem těch lepších vzpomínek na třídu současnou i skvělou paní učitelku. Já si stále ještě držím malou naději, že to se školstvím nebude nejhorší. Až půjde do školy Mini, dám si velký pozor, abych věděla předem, kdo ho bude učit. Znovu už pocitu, že se něco dneska nemůže stát, rozhodně nepodlehnu.
A proč tohle všechno píšu? Cílem není zúčtovat s někým, kdo mi(nám) dokázal připravit nejednu krušnou chvilku, ani se mstít, nebo si stěžovat, jak moc to bylo zlé. Chci jen poukázat na to, že tyhle věci se mohou stát a když se vám něco nelíbí, nezdá v pořádku a nebo s něčím nesouhlasíte, nesmíte mlčet. Už vůbec ne, pokud jde o děti. Je jen na nás, komu je svěříme a co jim do dalších let předáme my sami. Tak na to myslete a hlavně si neříkejte, že to "nějak vydržíte". Dítě tráví s pedagogy a v kolektivu se spolužáky během školního roku víc času, než s vlastními rodiči. Nezapomínejte na to!
P.S: trvalo to skutečně rok! Jeden celý rok trápení kvůli tomu, že Mládě tak úplně nepasoval paní učitelce do šablony. Proto byl "zaostalý", jiný, špatný, pak už úplně nejhorší. A přitom je to úplně normální kluk, kterého úplně nenaplňuje vybarvovat všechno co vidí a raději si čte a vypráví. Proto by měl být zaostalý? Vážně?
