čtvrtek 19. října 2017

prázdninové cesty/Allainova věž

Když se vám ještě nechce domů, ale letní pobyt na horách se nenávratně blíží k úplnému konci. Je důležité si tu zpáteční cestu udělat minimálně o kousek zajímavější. A my jsme dobrodruzi, baví nás poznávání nových věcí a domů se nám ještě moc nechtělo. Nesporná letní výhoda, tedy stmívání až pozdě, nám umožnila jednu super zastávku. Kluci tam chtěli, protože někde poblíž se ukrýval portál Déčka, které celé léto aktivně, společnými silami, zachraňovali. Mě zajímala spíš procházka lesem a samotný cíl, tedy Allainova věž. 


Allainova věž se nachází v lese nedaleko města Lomnice nad Popelkou.
Dojít k ní lze z několika stran po turisticky značených cestách. Ty ale nejsou moc vhodné pro kočárek. My jsme šli bez něj, vsadili jsme na to, že MiniMládě to prostě dá. A dal:-) Asi nejlepší cesta je ze vsi Kyje u Jičína-lesem je dlouhá asi kilometr a půl, není to nic šíleného.


V roce 1862 zde postavil knížecí stavitel Pravot z kamenných kvádrů osmibokou vyhlídku.
Vyhlídka v novogotickém stylu pak byla pojmenována po Allainovi, tragicky zesnulém knížeti z rodu Rohanů. Později, když začala chátrat, byla využívána spíše jako posed a vstup na ní byl jen na vlastní nebezpečí.
Nyní už je Allainova věž po zdařilé rekonstrukci a opět slouží kolemjdoucím jako volně přístupná vyhlídka. Sice i nyní je vstup na vlastní nebezpečí, ale to spíše z preventivních důvodů. Žádné nebezpečí v žádném případě nehrozí(samozřejmě v případě, že se na vyhlídce chováte tak, jak máte :)
Asi kilometr od věže by měla být rozhledna Tábor. Na té jsme byli už před několika lety, takže jsme s klukama šli najít portál Déčka a pomalu jsme se u zapadajícího slunce, ploužili opravdu domů. Teda...alespoň na chvilku, protože další dobrodružství už čekalo...








úterý 17. října 2017

prázdninové cesty/tyhle starý nádraží

Moji kluci mě naučili lásce k vlakům. Taky ke starým nádražím s tajemnou atmosférou, kolejím, které míří do nekonečna, zase se vrací zpátky a odráží se v nic zapadající slunce. V létě to je všechno ještě mnohem lepší, protože ve vzduchu visí svoboda, tajemné výlety, cestování jen tak někam, kam se nám zrovna chce. Světlo je dlouho a spát můžeme později. Čím dál víc si uvědomuju, že to starý, orvaný "i cesta může být cíl" je vlastně pravda, kterou se nějaký ten čas, docela zdárně, řídím. 

Tohle nádraží už nefunguje tak, jak by mělo. Je v Rokytnici a my jsme ho vždycky míjeli s tím, že příště. Prej už je mrtvý, ale já myslím, že právě žije svůj vlastní život. Taková zapadlá letní romantika uprostřed lesů. Ticho! A my....

K opuštěným místům mám nějak podivně zvláštní vztah. Stejně jsem trochu čekala, že se na nás vyřítí vlak a vybavila se mi u toho úplně jiná, dávno zapomenutá historka o tom, jak se couráme s kamarádkou po kolejích a proti nám vyjede vlak. A my na sebe koukáme jako telátka, pořád stojíme na těch kolejích a ona mi úplně suše říká "jede vlak" a pak teprve uskočíme. Malý blázni. Doufám, že tohle moje děti nikdy opakovat nebudou. Prostě jsme byly obě tak v šoku, že jsme se pohnuly až na moje zařvání "proč sakra nic neděláme?". Obě stále žijeme. Mám pocit, že jsme o tom tehdy napsaly písničku, ke který by se hodilo akorát tak hrát dokola na basu tudum tudum...tudum tu dum...