pondělí 18. června 2018

čteme/Pasování na čtenáře

Když Mládě oslavil své čtvrté narozeniny, chodil už se mnou poměrně aktivně do knihovny a často jsme spolu navštěvovali dětské oddělení. Od začátku se mu tam moc líbilo, dokonce tak, že si chtěl hned zařídit taky takovou kartičku, se kterou si půjčuju knihy já. Řešila jsem to tehdy s paní knihovnicí a dohodly jsme se, že je na to příliš brzy. Tehdy mi vyprávěla, že dělají takovou krásnou akci pro prvňáčky- Pasování na čtenáře, kde bude mít možnosti si svou první kartičku nechat vystavit. Skvělá akce, slavnostní setkání dětí, každé přečte nějakou větu a tím prokáže, že už je z něj čtenář. Nápad se mi líbil moc, ale říkala jsem si "to je ještě tak šíleně daleko". Celé mi to ale přišlo tak dobré, že jsem si řekla, že tedy určitě počkáme.

V mezičase se ze předškoláka stal školák, konec první třídy je už jen otázka dnů, já jsem s knihovnou začala spolupracovat mnohem aktivněji, než jen co se půjčování knih týče. A nemohla jsem si nechat ujít tuhle velikou událost. U nás o to větší, že Mládě opravdu knihy má rád, zajímají ho, rád si něco přečte i napíše. Musela jsem ho jít podpořit, to je přeci jasné. Původně jsme měli jít všichni, ale Mini bohužel v týdnu nepříjemně onemocněl a musel zůstat doma. Atom mě na chvilku vystřídal a já jsem mohla jít. Jinak by ho jistě šli podpořit oba dva moc rádi.
Od středy máme doma oficiálně Rytíře řádu čtenářského. Další z krásných akcí knihovny na podporu dětského čtenářství. Jsem moc ráda a vděčná, že se třída Mláděte zúčastnila, možná to některé z dětí opravdu nasměruje ke čtení. Všichni dostali šerpu a svou první knížku. Včera si z ní už Mládě kus přečetl, prý vypadá dobře.

Mimochodem...než se naděju, budu v knihovně nejspíš znovu sedět a pyšně se dmout, že mé dítě krásně čte. Všechno mi to utíká nějak rychle.













sobota 16. června 2018

na kolech/Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!

"Konečně!" Alespoň to zahlásil Mládě, když vyskočil z auta a rozhlédl se po obrovské zahradě. Pak došel překontrolovat jezírko, nebo spíš rybník brčálník a s bráchou začali zkoumat, co je nového. Takhle nějak začínal náš velký rodinný víkend na jihu. Naše tradice pokračuje, takže letošní "bojovka" a setkání části naší velké rodiny, se opět konalo. S hrůzou jsme, týden před odjezdem, sledovali předpovědi počasí. V plánu bylo spousty aktivit venku, ale pro jistotu jsme vymýšleli i variantu "déšť a bouřka" což bylo na ten náš víkend hlášeno po celé republice. Nám se to nakonec fakt vyhnulo, máme nesmírné štěstí, ale zase nám to vyšlo(a teď doufám, že jsem to nezakřikla pro další a další roky a nebude nám jenom pršet!). Nakonec pršelo jednou, pět minut v neděli, když jsme se chystali k odjezdu. Dokonalé načasování.

Každý rok je tematický a letos to nemohlo být jinak. Skvělý nápad, udělat si vlastní letní olympijské hry a na závěr medaile, měla naše teta. Hned bylo spousty nápadů kolem, jak to zpestřit. První disciplína byla úplně jasná-sobotní výprava na kole. V pátek k večeru přijel tatí na kole a přivezl s sebou...OLYMPIJSKÝ OHEŇ! No jasně, co by to bylo za olympiádu, bez olympijského ohně. Děti nic z toho nečekaly, takže překvapení obrovské, každý si mohl louči na chvilku vzít do ruky a pak už byla po celý víkend zapálena na speciálním místě. Zároveň byla vztyčena vlajka a když se maličko setmělo, tak duch Pierra de Coubertina zadal první úkol. Najít na zahradě papírky a sestavit z nich heslo "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Dostali každý své vlastní tričko. Dlouho jsem vymýšlela, jak jim udělat čísla i jména, jestli udělat jen jména a čísla jim nějak na prsa připnout. Nakonec jsme to vymysleli úplně jednoduše. Na zádech mají LOH Cep, podle místa, kam jezdíme a vepředu každý své jméno a den svého narození. Myslím, že to vůbec nevypadá špatně. Navíc z nich opravdu všichni byli nadšení, druhý den v nich zvládli disciplíny. Prostě vše, jak má být.

Sobotních sedmnáct kilometrů na kole dopadlo taky výborně. Neměla jsem tušení, kolik toho s břichem ujedu, ale nakonec jsem neměla žádnou krizi, kluci naštěstí taky ne. Mini se ještě vezl(těsně před cílem usnul) a Mládě si to poctivě odjel. Cestou zastávka na koupání, což je super osvěžení a pro děti výborná zábava. Další disciplína tedy bezpečně splněna. 
Po návratu zpátky přišla na řadu speciální opičí dráha plná překážek a nástrah, aby ji zvládli i ti menší. Zjistila jsem, že Mini skáče neskutečně vysoko! 

Mládě si připravil koncertní vystoupení-mimochodem Mini už jde v jeho stopách a na kytaru si hraje taky. Zatím to vypadá, že z nich fakt vyrostou muzikanti, oba k tomu mají neskutečně blízko. Pro babičku zahrál stylově "Kočka leze dírou" a "Skákal pes" ví totiž, jak moc miluje zvířata. Všechny zásadní disciplíny splněny, děti spokojené, unavené a večer se blížil, takže přišlo na řadu vyhlášení pod vlajkou, všichni dostali pamětní medaile a malou odměnu.


Tyhle rodinné víkendy stojí vždycky za to(jak to bylo loni se můžete dočíst TADY), myslím že nejen já, ale i kluci jsou za ně moc rádi. 
Pečení buřtů na ohni, houbaření, o maličko prodloužená večerka, koupání, chytání žabek a zkoumání můr, cesty na kole, ráno vyběhnutí ven ještě v pyžamu a užívání si slunce k tomu spousty blbostí, které pro ně připravíme. Děláme to pro ně pořád rádi a s velkou chutí.  Naposledy to předčilo opravdu všechny prázdninové zážitky. Sice je to bavilo všechno, co jsme společně dělali, ale když se někdo zeptal, vždycky jako první zmínili právě Cep. A tak to má být, není důležité jak drahou "dovolenou" dětem zprostředkujeme, mnohem zásadnější jsou prožitky a společné chvíle. 

P.S: a v pátek jsem se byla sama proběhnout po okolních lesích, která znám zatím jen z kola. Bylo to velmi velmi příjemné. Doufám, že si to zase zopakuji.