čtvrtek 7. března 2019

čteme/Tanec sněhové vločky

Zima už nás pomalu a nenápadně opouští, jaro se blíží. Vlastně se skoro dá říct, že už je za rohem. My jsme si k tomu loučení se zimou a sněhem vůbec, vybrali jednu tématickou knihu. Jmenuje se Tanec sněhové vločky a myslím si, že to byla vážně skvělá volba. Ani ne tak proto, že příběh je psán dvojjazyčně, ale především pro svůj jemný a dokonale vykreslený příběh, který nezahltí spoustou slov a potěší všechny začínající i pokročilé čtenáře. 


Tanec sněhové vločky/Dance of snowflakes

Oleg Chaklun
Julia Pilipchatina
nakladatelství Pierot

Je to vlastně velmi jednoduché a přitom tak silné. Prolnutí dvou světů. Toho dětského, ve kterém hraje hlavní roli malý chlapec a zimního, kde tančí sněhové vločky a žijí si svůj, docela krátký, život. Když se tyhle dva světy jednoho dne prolnou, je z toho krásný a maličko filosofický rozhovor mezi chlapcem a jednou z vloček, která se nechce rozpustit a on si ji, díky tomu, může prohlédnout na svém malém mikroskopu. Trochu melancholický příběh se ovšem skvěle rozvíjí a je podtržen opravdu nádhernou ilustrací. Na samém závěru je doplněn několika stranami, kde si děti mohou vybarvit obrázek(myslím, že na to se těší především Mini) a nebo namalovat svou vlastní, sněhovou vločku. Samozřejmě, že mě při výběru velmi lákal fakt, že kniha je psáno dvojjazyčně. Nicméně, zatím je tato kapitola uložena na později. Mládě je v anglickém jazyce teprve na samém začátku, ale věřím, že jednou pro něj právě podobné knihy budou mít velký přínos. A nejen pro něj.
Když se Oleg Chaklun po narození svých dětí rozhodl, že pro ně bude dělat něco krásného, byla to správná volba. Tanec sněhové vločky je totiž velmi vydařená!









středa 6. března 2019

Jarní prázdniny v Rokytnici


Jarní prázdniny. To je pořád ještě sníh, ale lyžování častokrát už jen ve svetru. Odpoledne, kdy není úplně hned tma a po lyžování si můžeme dát ještě procházku na Krakonoše a zpět. Pokud tedy máme ještě nějakou energii a pokud jí mají i děti. Letos se totiž z dětského pokoje ozývalo spokojené oddechování ještě dřív, než kdy předtím. Důvod byl prostý. Kluci už opravdu na lyžích stáli oba.

Jarní prázdniny jsou chvíle po obědě, kdy si můžete vypít kafe na terase a nepotřebujete rukavice ani čepici, protože slunce svítí a všechny naplňuje nadějí, že brzy už to všechno vypukne. Ale předtím si ještě užijeme těch pár jízd dolů a výhled na hory. Taky jsou to večery s pexesem, nebo Člověče, nezlob se! a malováním si vlaků a autíček. 

Nebo rána, kdy jsme na svahu úplně první, ještě než vůbec zapnou vlek. Tak tohle se nám dařilo i když už Mini neměl hodinu a lyžoval s Atomem. Prostě ráno je na horách nejkrásnější a když máte tři děti, tak je třeba využít toho, že jsou brzy vzhůru. Užili jsme si to tedy se vším všudy.  

I s únavou, která zaručeně musela přijít, s večerním vínem, s radostí z pohybu, unavenýma nohama i rukama(kočár, lyže, lyže...). Nikdo z nás se nenudil ani chvilku. A MiniAtom většinu pobytu venku zdárně prospal, takže jsme se u něj nějak zvládli vystřídat. Na společné lyžování si ještě nějaký ten rok počkáme. Zatím do lyžařského světa pořádně vypravíme Mini. Baví ho jezdit, naučil se zatáčet, má sílu i odhodlání, chce dohnat bráchu. Tak dlouho čekal a těšil se a je to tu! Jsem na něj pyšná. Vlastně na oba velké kluky. A budu i na toho nejmenšího, který si zatím na sníh a hory nenápadně zvyká. 

Jarní prázdniny jsou neochotné se loučení se sněhem a zároveň těšení se na zelené louky a teplo. Odjakživa z nich mám rozporuplný pocit, ale naučila jsem se užít si je, co to jde a nemyslet na nic dalšího. Takže jsem sjížděla kopce s Mládětem, fandila z dálky Mini, kterého většinu času učila moc šikovná instruktorka Ivanka. Vozila a houpala jsem MiniAtoma a čerpala energii ze sluníčka, která nám dopřávalo.

Odjíždět se mi nechce skoro nikdy. Tentokrát jsme ale museli, protože Mládě měl divadelní zkoušku a Atom naplánovaný odpolední běh. Neustále v pohybu, neustále na cestě, neustále něco podnikající. Nic se u nás nezměnilo.