čtvrtek 21. září 2017

prázdninové cesty/V Berlíně I.

Nebo spíš takové ozvěny léta. Dopisovat blog po tak dlouhé době, se mi chtělo pramálo. Najela jsem na užívání si prázdnin, rodiny, cestování a měla jsem pocit, že tenhle úsek ze svého blogu vynechám. Taky jsem chvilku uvažovala, že tenhle blog vynechám ze svého života úplně a budu si pořád jen takhle užívat naprosté pohody. Ale zastesklo se mi tak moc, že jsem tomu dala ještě šanci. A proto, ač už to není nejaktuálnější, píšu o našem letním cestování. 

Tentokrát Berlín, kam jsme se vydali autem a i když cesta tam nebyla z těch nejvíc ideálních, dali jsme to skvěle. To odpoledne jsme zaparkovali v Kreuzbergu před domem našeho kamaráda Járy a čekalo nás milé přivítání, KAFE, hudba, příjemný chaos a před námi super čas, strávený v tomhle městě. Btw na to kafe, který vždycky dostanu rozlámaná při příjezdu, na to se vždycky děsně těším. Takže jsme řekli "čau Berlíne" (ok a teď pravdu, děti to řvaly z okna na ulici) a vyšli jsme mu vstříc. A bylo to krásný! 


Tentokrát jsme to vzali trochu jako dohánění pomyslných restů, v podobě návštěv míst, které jsme si nechávali na "až budou kluci větší". Ta doba nastala právě teď a my jsme si jako náš první cíl dali Reichstag, kam jsme si návštěvu rezervovali předem, abychom se tam vůbec dostali. Ostatně doporučuji všem, kteří se chystají. Bez rezervace to nemá smysl. Několikrát jsme to chtěli dát na poslední chvíli, ale nepodařilo se to. Tentokrát už to vyšlo a po bezpečnostní kontrole jsme mohli nahoru.
Hlavním rysem téhle stavby je velká skleněná kupole, která se nachází na střešní ploše budovy a odkud má každý, kdo sem přijde, dokonalý panoramatický výhled na město a jeho nejznámější turistické zastávky. Takže je krásně vidět Braniborská brána, televizní věž-Berliner Fernsehturm a další. Ve skleněné kupoli se jde nahoru po spirálovité rampě a mohli jsme se dívat na zrcadla uprostřed. Skrz ně je částečně viděn parlament, což znamená, že pokaždé, když je zasedání, mohou návštěvníci sledovat vše, co se dole v Bundestagu odvíjí. Je to opravdu zážitek a "must see" při návštěvě Berlína, zážitek přebije i čekání dole ve frontě, až vás zkontrolují.




MiniMládě se (několikrát) připojil k fotícím se lidem. Takže zdravím ty, kterým můj malý syn dělal na fotkách křoví. Pár si jich vůbec totiž nevšimlo, než jsem si pro něj došla. Nakonec ale zapózovali i pro nás, společně s bráchou a ještě chvilku se objímali. Nával bratrské lásky.






Chvilku jsme se ještě toulali městěm, ale měli jsme za sebou čtyři hodiny cesty, takže jsme se rozhodli nenápadně posouvat zpět. Kluci sice měli spousty energie, ale my jsme potřebovali na chvilku vydechnout a odpočívat. Mládě objevil, že druhý den bude festival. Festival pro něj znamená všechno, kde je podium a hraje se tam jakákoli trochu snesitelná hudba. Takže jsme museli hned zjistit o co jde a slíbit mu, že druhý den tu prostě budeme zas. A jak jsme slíbili, tak jsme i udělali, což se bude možné dočíst v dalším cestovatelském zápisku. 


Jo a k Berlínu patří kecky. A teď teda vlastně vůbec nevím, jestli jsem to náhodou kdysi neslyšela v nějaký povídce Járy Rudiše a jestli jo, tak je to stylovka ne? Já už pár kecek prochodila, ale červený jsou prostě nejvíc. Ty už ke mě prej nějak patří. A nemohla jsem je nechat doma, to dá rozum ne?



pátek 15. září 2017

Dokud stíhám rychlý kafe, ještě pořád žiju

Zaří. Já vždycky měla září moc ráda. Podzim pomalu začíná, ale ještě není nesnesitelná zima. Jako malá jsem se brodila záplavou spadaných listů k domu, kde jsme bydleli. Někdy jsem je sbírala a zakládala do knih. Trochu jsem si představovala, že je tam zapomenu a otevřu je jako dospělá. Celé mi to ale přišlo jako naprosté sci-fi, protože jsem si neuměla představit, že jednou dospělá fakt budu. Před pár dny jsem lovila ve starých knihách a jedna taková vzpomínka na mě vypadla. Ani to nebolelo. Letos se mi nechtělo opustit krásné léto, cestovatelské a trochu punkové prázdniny, nechtělo se mi zpět do reality snad víc, než kdy jindy. Ani se mi nechtělo rozdělovat kluky, ač to pro mě znamenalo větší klid přes dopoledne, protože všichni víme, že jedno dítě...žádné dítě. Mládě jsem ale na školu připravovala, hodně jsme to spolu probírali, vysvětlila jsem mu všechno z čeho měl obavy. On je vlastně ani neměl, jen měl spousty otázek ohledně třídy, prvního dne, paní učitelky a učení se. Těšil se hodně a já jsem ho v tom vůbec nebrzdila. 

Za zády máme dva týdny školní docházky a každý z nás to prožívá trochu jinak. Já jsem například ráda, že je pátek a dnes nebudeme dělat žádné domácí úkoly. Budeme si hrát, blbnout, házet venku na koš, nebo co nás napadne. 
Mládě školu nevnímá jako omezení. Je trochu vyjukaný z nového světa, nových dětí kolem, velké školy. Má to tam ale rád a stále ještě obrovsky touží po tom "jít se do pokoje učit" což znal doteď jen ode mě a teď do toho konečně může nahlédnout sám. Do života nám mimo jiné se září přibyl trénink basketbalu a jednou týdně návštěva ZUŠ. Nenudíme se ani v nejmenším.

Posledních pár dnů nebylo úplně jednoduchých, párkrát to zajiskřilo a některé věci se musely uvést na pravou míru. Věřím ale, že to v nových začátcích tohle prostě bývá. Září je náročné pro děti, rodiče i pedagogy. Možná jsem si představovala o trochu hladší průběh adaptace, ale Mládě je prostě zvědavý, upovídaný a hravý a paní učitelka je jistě taky ráda, že už je dneska pátek. 
Zvládám se věnovat klukům, stíhám pár základních věcí a jsem upřímně ráda, že nová škola mi začne až za měsíc. Protože jinak bych studium určitě vzdala. Ano, rozhodla jsem se, že člověk není na další školu tak starý, aby to nemohl zkusit. Možná to vyjde, možná ne. Potřebuju asi pokořit strašáky z minulosti a dokázat sama sobě, že jsem lepší. 

Večer usínám tak brzy, že to snad ani není normální a blog stagnuje. Budu teď pár dnů(pokud načerpám dost energie) dopisovat všechny naše prázdninové zážitky. A že je na co se těšit. Berlín, Benátky, toulky vlakem, nebo letní spaní pod stanem. Všechno jsme stihli zažít, což je nejzásadnější. Teď se o to podělím i s vámi. Snad brzy. Čas letí šílenou rychlostí. Bojím se, že sotva se rozkoukám je třeba květen.

P.S: dokud stíhám rychlý kafe, ještě opravdu žiju. 
       & díky nejlepšímu support teamu(vy víte)! Kdybych to neměla s kým probrat, jsem na dně i s kafem. Díky holky!