pátek 13. prosince 2019

víš, že to dobře dopadne

Kdybych teď měla popsat, jak se cítím...řekla bych asi, že jako při velkém úklidu. Znáte tu situaci, kdy stojíte uprostřed toho všeho, co jste se rozhodli nějak -zlikvidovat- a v té nejslabší chvíli vám proletí hlavou "tohle nikdy nemůžu dát dohromady"? Tak to jsem přesná já. Dneska, včera a předevčírem taky. Jo a minulé tři týdny, nebo tak nějak. Stalo se toho příliš mnoho a příliš toho jsem musela za poslední tři týdny překonat. Především samu sebe. A pak ještě takové úplně -nicotné detaily-, které umí rozhodit celé fungování rodiny.

Když se stane něco fakt blbýho, tak se většinou nejdřív strašně vztekám. To jsem prostě já, neumím to jinak a fakt ani v nejmenším netuším, po kom jsem to, tati, zdědila :-)) Když se řádně vyvztekám, což mi s přibývajícíma vráskama trvá stále míň času, tak začnu přemýšlet o celém problému jinak. Jestli jsem měla nějaký čas pocit, že tenhle vlak jede po trochu blbých kolejích, tak větší znamení jsem si nemohla ani přát. I když psát slovo -přát- se v takové situaci se asi nehodí.
Když se stane něco blbýho, tak nějak konstruktivně uvažuju až v té druhé vlně, ale naučila jsem se nejednat už v afektu. Nikdy mi to nepřineslo ani úlevu, natož nějakou radost.
Za posledních několik dnů jsem si musela urychleně:

-uvědomit co sama vlastně chci 

-najet na naprosto krizový režim

-začít přemýšlet sama o sobě

-zvládnout velké sousto pokory

a samozřejmě spousty dalších a dalších věcí. Jako třeba tahat se s ortézou, tvářit se, že jsem vlastně docela v pohodě(no, nebyla jsem úplně).

Jo, tyhle zkoušky. Moje skvělá a úžasná spolužačka Pavlína mi psala, že vesmír nám chce ukázat, co jsme schopni všechno zvládnout. Něco na tom asi bude. Kdy jindy je ten nejlepší čas na to, změnit v nějakém směru svůj život, než právě teď? U koho jiného začít, než u sebe?
Vypadá to, že rok 2019 se sice blíží ke svému závěru, ale ještě má stále co říct. Tak jdeme do toho.

A v mezičase se snažíme užít si předvánoční čas, jak jen to jde a jak jen můj zdravotní limit dovolí. Myslím, že to za to stojí i když jsme museli ve spoustě věcí vystoupit, ze své komfortní zóny. Řešit i mezi sebou nepříjemnosti, což ke vztahu patří a nežijeme na instagramu, aby bylo všechno pořád nastaveno na #happylife. Jednou si strašně moc oddechnu, protože ta bezmoc při čtení nesmyslných lží na papíře s razítkem, to je fakt hodně hustý.
Díky svému zranění mám teď takový nucený klid a vlastně -nedobrovolný- čas přemýšlet. O sobě, o změnách, o našem životě. A tak si říkám...nezapadá to do sebe nějak moc? Možná bych se k tomu -jen tak- nikdy nedonutila. Vždycky se najde něco, co je v tu chvíli důležitější.

Vánoce už pro mě dávno nejsou o tom, zařídit co nejvíc dárků a nemít doma ani smítko. Vánoce jsou tu pro nás a my jsme tu jeden pro druhého. A letos to vnímám tak moc, jak ještě nikdy. A když tomu nevěřím, tak poslouchám Zrní. "...víš, že to dobře dopadne...".

Je to správně?

Je to blbě?

Prej kdyby život nebolel, tak není opravdovej! 

Tak nás je na to pět viď, to už se docela počítá.



středa 27. listopadu 2019

už zase skáču...

To jsem si trochu plánovala, že sem napíšu ten krásný nadpis UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE! 
Jenže skáču akorát tak po jedné noze o berlích a čekám. Za týden mi prý tu -pitomou- sádru snad sundají. Jasný důkaz toho, že některé věci si člověk naplánovat nemůže. Víc než týden za mnou a ještě jeden mám před sebou. Tak takhle jsem naposledy přemýšlela asi v těhotenství.
Zkoušela jsem to na kontrole ukecat na všechno možné, ale prý to mám týden ještě nechat být, protože vazy. Já vím, že to je zlo, že to chce klid, že všechno není hned. Ale taky už potřebuju nějak fungovat. Stále se tedy učím být trpělivá a stokrát za den si musím opakovat, že musím být vděčná, že se mi nestalo nic horšího. Nemoc prostě neukecáš, s tím bych se taky měla smířit.

Dostala jsem dost dotazů na to, co se mi stalo, kdy a jak. Všichni, kteří čekají nějakou velkou akci, budou asi zklamaní. Šla jsem prostě po chodníku a uklouzla. Už když jsem šla k zemi, tušila jsem, že to je průšvih. Noha se mi vyvrátila tak, jako ještě nikdy předtím. Ještě jsem s Keckou došla na náměstí a tam jsem se pořádně podívala. -Oteklý kotník, bolest, takže pravděpodobně výron....- napadlo mě jako první s tím, že doma si s tím poradím a budu pár dnů bez běhu. Moje plány samozřejmě vzaly za své celkem hned a já jela na pohotovost. V neděli 17. listopadu večer, jsem tedy seděla v čekárně na chirurgii, koukala v televizi na oslavy a čekala, že dostanu nějaké silnější prášky na bolest a půjdu domů. Ten šok, když mi řekli, že to je určitě na sádru, byl pak samozřejmě velký. Naštíplý kotník. 

Měla jsem sice sádry a dlahy, ale na rukou, zlomené malíčky od míčů tak jednou za půl roku(jsem šikovná). Na noze ale ještě nikdy. Než jsem se rozkoukala, měla jsem injekci a dostávala instrukce, jak si zbytek aplikovat sama. Posbírat všechny své věci, botu, která je mi k ničemu, nastavit si berle, naučit se na nich ideálně ihned chodit(peklo) a dopravit se na sádrovnu. Všechno tohle mám v mlze. 
A od té doby pajdám. Alespoň jsem si ještě v tu neděli dala ráno krásných a příjemných 5 km. V lese. Po mokrém listí! Chápete tu ironii osudu? Kdyby se mi to alespoň stalo tam a já si mohla říct, že jsem to pokoušela tak dlouho, až se zadařilo. Haha!

Jestli mě něco poučilo, tak právě minulý týden. Najeli jsme na krizový režim a když říkám krizový, myslím to vážně. Běžné provozní, ale i ty mnohem závažnější překážky se nastřádaly přesně na tyhle šílené dny. Do toho všeho blížící se oslava narozenin Kecky, kterou jsem s úplně čerstvou sádrou, zvažovala zrušit. Nakonec jsem to ale vzdát nechtěla. 
Díky rodině jsme to dali. Každý přinesl něco a oslava nakonec opravdu byla. První, na kterou jsem neuklízela, nepekla, nepřipravovala. Prostě jsem jen zvládla sedět a bavit se s ostatními. 
Babička upekla skvělý dort i když na to neměla zrovna hodně času. Když mi ráno, v den oslavy, poslala fotku, byla jsem fakt dojatá. 
Boží duchařské zákusky přivezla teta Zuzartbistro , Pochoutka dodala slané dobroty a vlastně na tom všem bylo zásadní a důležité, že jsme se zvládli potkat. To jsem v tu chvíli potřebovala asi nejvíc, aby byli všichni pohromadě. Terapie rodinou. Ségra i rodiče se mě sice snažili povzbudit  a podpořit na dálku, ale když přijeli, cítila jsem se mnohem líp. A Kecka měl opravdu velikou radost z oslavy, dárků a návštěv. Co můžu chtít víc?

Teď se držíme a fungujeme. Nebaví mě ležet, ale většinu času musím/měla bych. Mám pokreslenou sádru od kluků, stýská se mi po běhu, po pohybu. Přečetla jsem několik knížek, viděla celou první serii Příběhů Alfreda Hitchcocka(pořád dobrý), mám čas přemýšlet o věcech, které běžně nemám čas řešit. Abych pravdu řekla, sama jsem zvědavá, kam mě tahle celá situace posune. No, někam určitě....Život je občas fakt vtip. Směju se! (hlavně když si představím sebe samu, jak někam hrdě odskáču po jedné noze a pak už nemůžu zpět. Zcela běžný jev).