Kolikrát jsem už chtěla začít psát nový článek a nakonec jsem seděla nad prázdnou stránkou, pila kafe a koukala z okna na strom? Nevím, mockrát! Měla jsem čas, prostor, měla jsem klid a...nešlo to. Protože bych musela začít psát všechny ty klišé o tom, jak jsem nikdy netušila, že jednou budu mít tři děti, že se mě každý ptá, jak to zvládám a nebo jestli MiniAtom nezlobí. Ono ale začít přiznáním, že mi dlouho nešlo nic vymyslet, je taky takové klišé, stokrát omleté. Něčeho se ale chytit musím, že jo!
Mám tři děti. Tři syny. V mém případě si myslím, že příroda přesně ví co dělá, protože jsem od svých šestnácti let přesvědčena, že bych neuměla vychovat dceru. S největší pravděpodobností jde o nějaký silně zakořeněný pocit z dětství a puberty, kdy spousty věcí nebylo úplně ideálních. Neměla jsem žádný ženský vzor. Měla jsem sama sebe a upřímně řečeno, dost jsem se v tom plácala. Mám pocit, že mi část vzpomínek, kde si běžně holky povídají si s maminkou o důležitých holčičích věcech, někdo přečmáral černou barvou. Nic takového prostě neexistuje. Snažila jsem se stokrát uchopit a zachytit ten pocit. Jaké to asi může být? Nevím.
Když se vdávala jedna z mých nejbližších kamarádek a před odjezdem na obřad jsem si s ní a její maminkou připíjela šampaňským, sevřelo se mi srdce, protože...takhle to asi má vypadat. Nejde o přípitek, jde o souznění o vědomí, že máma je tu vžycky pro nás, že pochopí, vysvětlí i že nás možná někdy naštve. Ale je to máma. Vychoval mě táta a dělal to, jak nejlíp uměl. Ale jsou věci nahraditelné a věci, které nezaplácnete ničím. Asi nikdy. Ale ty vzory, ty jsem si nakonec našla tak jako tak. I když to trvalo. Máme/měli jsme v rodině spousty obdivuhodných, skvělých a statečných žen. Na přání, mít dceru, jsem si ale nikdy netroufla.
Mám tedy tři krásné, zdravé, hodné a někdy zlobivé syny. Miluju je všechny úplně stejně i když na začátku si člověk neumí představit, že tu lásku dokáže nějak rozdělit. Ona se ale nedělí, je jí prostě jenom čím dál víc. Fascinující úkaz.
Jsou stejní a přesto tolik jiní. Starší dva bráchové se aktuálně stále dokola škádlí, občas se umí poprat kvůli úplnému nesmyslu, ale vždycky jeden druhého chrání, jeden na druhého myslí a když zrovna nejsou spolu, tak potom vítání nemá konce. Spojuje je i velké láska k miminku. A pak mi z toho škádlení, když už mám pocit, že mi praskne hlava, přijdou říct, že vymysleli společnou "knížku". Převypráví mi o čem bude. A že to budou psát a kreslit spolu.
MiniAtom je ve fázi poznávání světa. Na bráchy reaguje skvěle, dokonce líp, než jsem čekala. Usmívá se na ně, hned jak je vidí. Čeká na jejich legrace i na to, až mu přijdou dát pusu. Bratři v triku!
Jestli něco nějak zvládám, nebo nezvládám, asi není otázka úplně na mě. Jak se mi tak dny míhají před očima(někdy doslova), tak se snažím nějak fungovat. Vždycky jsem měla takovou zvláštní představu, že tři děti jsou peklo. Nejsou. Výraznější rozdíl mi přišel, když se narodil MiniMládě. Byl to zvláštní pocit, mít najednou dva. Teď prožívám takové dejavu, protože jsou si všichni tak podobní.
Je to jízda. Zvláštní, krásná, zmatená a rychlá. Snažím se nevnímat připomínky o tom, že už nikdy nebudeme sami. Nic nekončí, všechno to teprve začíná(prosím, tím nemyslím, že si těch dětí pořídíme ještě pět:-). Těším se na první větší výpravu. A pak dám vědět, jak to šlo. Protože jestli si někdo myslel, že přestaneme vandrovat...tak se spletl :-)
