Jsou věci, na které nezapomínáme. Nebo nechceme zapomenout. Nejsem v tom jiná. Hodně vzpomínek jsem se naučila vytěsnit, ale jsou historky, které občas vyplavou na povrch. Když jsem před pár dny měla narozeniny, tak jich taky pár padlo. Těch hodně vypečených a vtipných, které spadají skoro až do kategorie "nepublikovatelné". Celé mě to pobavilo a inspirovalo k tomu, že jsem se rozhodla doopravdy zavzpomínat. Na sebe. Na úplně dětství, na všechno hezké, co jsem zažila a co mi ve vzpomínkách dělá radost. A nebo mě to ovlivnilo natolik, že to z paměti jednoduše nevymažu. Můj pes byl totiž zakletý princ, já jsem měla kapelu s šíleným názvem, vyhodili mě z podnájmu, vařila jsem dětem na táboře. A taky jsem si vzala za manžela literární postavu. Třicet pět vzpomínek na moje léta minulá a někdy dost šílená.
