čtvrtek 20. července 2017

prázdninové cesty/Rumcajsova jeskyně

Naše další prázdninové kroky, byly přímo pohádkové. Vzali jsme kluky na výlet a krásnou procházku k Rumcajsovo jeskyni. Byli jsme na tomhle místě už před dvěma lety, ale tehdy s kočárkem a MiniMládětem, který si to ještě nemohl pamatovat. Taky začínal podzim, byla mnohem větší tma a les byl neskutečně tajemný. Taky to byla to jedna z našich posledních výprav toho roku(pak jsme si obuli lyže a nesundali je do jara:-). A protože ke Dni dětí od nás dostal právě MiniMládě knihu o Cipískovi, byl tenhle výlet ve vzduchu už hezkých pár dnů. Ale tentokrát už úplně bez kočárku a hezky pěšky a navíc se sluncem nad hlavou.
A kam jste tedy přesně jeli? Asi pět kilometrů od Jičína se nalézá obec Brada, ve které se můžeme podívat právě k Rumcajsově jeskyni, ale také ke zřícenině Brada na stejnojmenném vrchu. Zaparkovali jsme u penzionu Brada a odtud jsme se vydali na pěšky. Zatímco cesta k jeskyni je poměrně hezky sjízdná i pro kočárky, na zříceninu už to tak snadné není. S kočárkem bychom to museli určitě vzdát. Bez něj jsme to zvládli všichni čtyři poměrně dobře. 
Samotné Rumcajsovo obydlí se nachází pod typickou pískovcovou skálou a uvnitř je to zařízené tak, jako kdyby celá rodina, tedy Rumcajs, Manka i Cipísek, šli jen někam na procházku. Kluci se taky pořád otáčeli, jestli se náhodou nevrací domů. Nechali jsme jim alespoň vzkaz v knize, MiniMládě prohlédl Cipískovo hračky, zjistili jsme, že mají v jeskyni pilu. Mládě totiž ve volných chvilkách neustále něco kutí a řeže si polínka, což od něj brácha už odkoukal a na pily všeho druhu jsou teď oba velmi zatížení.




Další část výletu byla ve znamení procházky lesem, sbírání borůvek, objevování okolních krás, taková letní pohoda. Mládě se snažil vyšplhat na všechny možné velké i menší kameny a hrál si na horolezce(mimochodem jako malá jsem dělávala jako dítě úplně to samé a každý větší kámen jsem zdolávala jako horolezec). Ani jeden se kopců moc nebojí, takže jsme si to užili. Les mají oba rádi a my také, takže to bylo moc fajn.





Na zříceninu, která vlastně není klasická zřícenina, ale jsou to jen její pozůstatky, jsme se dostali také. Kopec už byl (pro děti) náročnější, ale všichni zvládli. Zvlášť MiniMládě měl obrovskou radost, že je nahoře. Z kopce je hezký výhled na město i okolí a díky informačním panelům jsme si mohli přečíst, na co všechno máme výhled. My jsme si odpočinuli na lavičce a pomalu se vydali procházkou dolů.


Bylo nám docela vedro a kluci ještě nechtěli úplně domů, dali jsme tedy ještě zastávku v Jičíně. Kluci na zmrzlinu a my s Atomem na odpočinek v zámeckém parku a kafe k tomu. Mimochodem, zámecký park je skutečně krásné místo a mají tam docela prima kafe. Na relax nám to rozhodně stačilo, kluci se vyběhali a cestou domů se ze zadních sedaček ozývalo jen spokojené oddychování, spících dětí. A tak to má přesně být :-)






úterý 18. července 2017

prázdninové cesty/Malé Svatoňovice

Letošní prázdniny si užíváme jak jen to jde. Mládě měl velké přání, cestovat vlakem, jen tak s batůžkem na zádech a hrát si tak trochu na dobrodruhy. A protože jsme byli všichni pro, tak jsme se rozhodli sbalit pár věcí a vyrazit. Od té doby jsem si skoro nestihla vybalit batoh, protože jsme stále na cestách a baví nás to čím dál víc. Našli jsme si svůj systém a už v tom umíme docela chodit. Po klidných cestách do školy, je to celkem adrenalin, ale nutno podotknout, že velmi příjemný adrenalin. Cílem naší první výpravy se staly Malé Svatoňovice. Mládě si tam moc přál jet a protože jsem věděla(ano, už mám takový přehled!!), že tam jede vlak, bylo naprosto jasno!  Pojedeme do rodiště Karla Čapka, projdeme se po městě a především prozkoumáme Muzeum bratří Čapků. A když se najde něco navíc, tak se nebudeme bránit. 

Vozíme s sebou půl knihovny, spousty papírů na kreslení, pastelky a většinou ještě plyšové liščí sourozence, pro případ náhlého smutku po cestě. A zabírá to. Kluci si s tím vystačí na dvouhodinovou cestu a krom jedné procházky po uličce s MiniMládětem, to vyšlo parádně.




Před muzeem jsme museli udělat fotku u sousoší bratrů Čapků. Naprostá nezbytnosti. Mládě si mohl všechno prohlédnout a prozkoumat, což mu udělalo velikou radost. Pak jsme se už vydali do samotného muzea.


Muzeum bratří Čapků má dvě patra. První je věnováno expozici Karla Čapka, druhé patro jeho bratru Josefovi. S Mládětem jsme se dlouho domlouvali, která část se nám líbila víc, ale vždycky z toho vyšlo jakési nerozhodně, protože obě jsou zajímavé a velmi hezky zpracované. V prvním patře jsme se dozvěděli všechno o životě, knihách i cestách Karla Čapka, našli jsme i úsek věnovaný tvorbě pro děti, tam jsme se zdrželi nejdéle, protože Mládě objevil knihu o kočičce Pudlence a velmi ho zaujala. V druhém patře nás čekala krásná sbírka obrazů Josefa Čapka a další výběr z jeho díla kreslířského, z knižní grafiky a z výtvarných prací pro divadlo.



Mládě ve svém živlu. Promluvil si se slečnou u pokladny, vyřešil všechny detaily, využil své dosavadní znalosti a všechno pečlivě prozkoumal, žádná zajímavost mu nesměla utéct. A co nevěděl, to se doptal.







Venku před muzeem jsme potkali kočičku. Mládě měl pocit, že patří k výstavě a že to je určitě a rozhodně Pudlenka. Vzal si na pomoc bráchu a šli se pokusit ji ulovit. Nakonec jí  ale nechali dál se vyhřívat na slunci.


Prošli jsme se po městě, zašli jsme si na oběd do pizzerie Dášeňka. Zamířili jsme tam především kvůli dětskému koutku(a taky originálnímu názvu samozřejmě), ale nakonec jsme se všichni najedli docela dobře. I když malý prohřešek-hranolky, tam byl. Nakonec jsme stejně všechno vyběhali při procházce městem. Před cestou domů nás čekalo poměrně opuštěné, ale hezké malé nádraží, kde jsme si odpočinuli před příjezdem vlaku.


Radost z léta, vlaku, cesty a otevřeného okna ve vlaku. A tak to má být. Jsem ráda, že to s námi zažívají a že jsme se do vlakového dobrodružství pustili. Nezůstalo to jen u jednoho výletu, už jim máme za sebou víc a postupně budu doplňovat všechny naše zážitky a dobrodružství. 


Začal psát knihu. Ve vlaku, po cestě, skrčený na nejmenším možném kousku. Ale s nadšením pro věc. Když se s ním paní učitelka ve školce loučila, říkala mu, že se moc těší na knihu, kterou jednou napíše. A on si to vzal k srdci. Prý příběh o Karlu Čapkovi...Bezpečně vím, že tohle má po mně. Dělala jsem jako malá úplně to stejné...

A jedeme stále dál...