Žijte, cestujte, riskujte, děkujte a neomlouvejte se!

V pondělí to bylo přesně padesát let, kdy umřel Jack Kerouac. Mohla bych tu psát nějaký ty věci o tom, jak ovlivnil můj život(pravda), mohla bych tu psát, jakou knížku mám úplně nejvíc nejraději(skoro všechny), mohla bych tu jednoduše psát spousty věcí. Ale to jsou takové ty slova, který by mohl napsat každý druhý, kdo se nějakým způsobem zabýval literaturou.

Já jsem k tomuhle směřovala vždycky. Beatníky jsem hltala, milovala, prožívala a u postele jsem měla spousty, fakt spousty knih. Jako chudá studentka jsem brakovala každý týden knihovnu a odškrtávala si z dlouhého seznamu "co chci ještě přečíst". Žila jsem tím, pokoušela se dokonce psát podobně. Nikdy jsem teda netrávila na kopci několik týdnů ve strachu a úplně sama, nebo na Ferlingettiho chatě v deliriu tremens. Díky bohu! U maturity jsem si vytáhla...No co asi. Dodnes z toho mám pocit, že jsme si fakt pěkně pokecali o tom, jak to tehdy Jack, Neal a další měli a co si myslíme o Ginsbergovi, nebo komu se líbil Nahý oběd.

Ten den, toho 21.října, jsem na něj samozřejmě myslela nějak víc i když mým životem se prolíná asi od patnácti let pořád. Někdy víc, někdy o trochu míň. Teď je (v mé sociální bublině?) všeobecný hype, protože Houpací koně Jacka trochu pošoupli na výsluní(právem). Místo nějakýho prohlašování "to jsem četla, ještě dřív, než všechny ty holky v první řadě uměly číst..." mám vlastně radost, že to udělali a že to funguje. Dík!

Z nějaké nostalgie, jsem samozřejmě otevřela pár knížek. Děláte to taky? Otevřu knížku, která je mi blízká, úplně náhodně a přečtu si větu, někdy dvě, občas se úplně dokonale začtu. A někdy mi prostě úplně obyčejně otevře oči i když jí čtu po stý.

Měla jsem teď dlouhé období, kdy jsem úplně zapomněla na to, kdo jsem. Přesně tak, jak to píšu. I když jsem si myslela, že se mi to nikdy nestane, začala jsem SAMA SEBE cpát do nějaké škatulky, kterou mi předpřipravili jiní. A já unavená, otupělá, trochu zničená životem(přiznejte se, kdo nejste!?) jsem naprosto nečekaně začala takhle fungovat. Nebo spíš nefungovat. Protože když děláte jen věci, které od vás čeká okolí, je to špatně a nikdy to nemůžete být vy.
Snažila jsem se, chvilku jsem si myslela, že to půjde, jindy (častěji) jsem propukala v zoufalství a beznaděj, že ne. Nebyla jsem to já, jen jsem si to nechtěla jsem přiznat.

Máme dům. Jsem šťastná, že ho máme, že moje děti můžou běhat po zahradě a že si to společně můžeme nějak užít. Máme spousty lidí kolem, kteří přesně vědí, jak by náš dům měl vypadat. Záclonky, muškáty, naprosto precizně upravené záhonky na zahradě, neutrální barvy, protože nechceš vybočovat. Musíš zapadnout. Snažila jsem se moc, fakt jsem se snažila a chvíli jsem propadla té myšlence, že s novýma plastovýma dveřma budeme asi lepší, že když budu udržovat zahradu, jak si přejí ostatní(a tím nemyslím mého muže), budu dobrý člověk! DOBRÝ ČLOVĚK! Chápete tu blbost? Kam až jsem se dostala po tomhle všem? Fakt budu dobrý člověk proto, že mám něco nového? Že moje děti nesmí být na zahradě s míčem, protože kytky? Že se mi to sice úplně nelíbí, ale ostatním jo? No, někam asi zapadnu...

Obstojím ale sama před sebou? Je tohle ten život, kterým chci jít?

Trvalo mi to dlouho. Skoro bych řekla, že jsem nějaká zpomalená v určitých věcech. Ať už v tom, že (málokdy) lidem ihned dokážu vyžvanit celý svůj život, ale i v pochopení některých souvislostí.
Ale jsme tady. To pondělí mi definitivně došlo, proč s tím Kerouacem žiju tolik let a na co jsem úplně zapomněla. On prostě chtěl ŽÍT PO SVÝM! Já taky. I kdyby to mělo znamenat třeba barevný plot a zelený dveře. Teď jsem to já. Konečně dělám a žiju věci tak, jak jsou, jak chci já. V tomhle ohledu jsem nejšťastnější a nejvyrovnanější za posledních osm let. Smířila jsem se s tím, že budu vždycky trochu vybočovat, ale já to fakt jinak neumím. Jasně, že už si nemůžu dovolit rebelovat úplně ve všem, ale žít si alespoň částečně podle sebe. Samozřejmě. Jsem taková a jestli mám v něčem štěstí, tak v mém muži, který vycítí, že tuhle blbost může klidně podpořit. Takže...fakt máme mentolově zelený dveře a barevný plot. Nejde mi ani popsat, jak ráda se teď vracím domů. Vždycky mě ten pohled potěší. Je to jen příklad. Nejde o tyhle dvě konkrétní věci, jde o celé přístup k životu. Nechtěla bych jednou litovat, že jsem se mohla odvázat víc.

 „Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak.“  


A taky na Jacka, protože mě provází už tak dlouho.

po prázdninách

Mám za sebou nejdelší a zároveň nejkratší prázdniny ever. Nejdelší ve chvílích, kdy jsem se dívala do kalendáře a těšila se na 2.září. Je to tak, stalo se mi to poprvé v životě takhle intenzivně, až jsem sama byla překvapená. Musím ale uvést na pravou míru, že tohle se dělo většinou v ty dny, kdy jsme zrovna byli doma a "nic moc" se nedělo. Kluci se sice nenudili, ale každou chvilku měli nějaký spor. Třeba jako pocit, že brácha dostal "mnohem víc" kuliček do mléka(a samozřejmě, že naopak to bylo taky tak!). Vysloveně ubíjející chvilky. Malý, nebo větší spor, když je to několik dnů za sebou, máte dost a fakt si začnete říkat, že září je vlastně krásný měsíc(zdravím, Blani:-)). 

Pak tu byla většinovka, která byla plná cest, poznávání a hor. Letos jsme si dali léto v horách. Stálo to za to, se vším tím dobrodružstvím(a nekonečnou únavou, po které bych brala ještě jedny osobní prázdniny). Od Jeseníku až po Vimperk jsme si dali fakt skvělý road trip. Přeci se třema dětma nebudeme suchaři. Zkusili jsme, fungovalo a i když jsem měla občas chmurné myšlenky(viz instagramové postřehy z cest), tak to bylo vážně super. 

Učila jsem sbalit celou rodinu do dvou batohů! V životě bych o sobě neřekla, že to bude možné, že to vůbec budu chtít. Ale ono to staré dobré "když se chce..", kterým mě tak trochu prudili ve škole, na tréninku, v hudebce, prostě funguje. Teda takhle-ještě rozhodně nejsem žádný odborník, s oblečením mám dlouhodobě velké problémy(chcete o tom víc?), ale tohle léto považuji v mnoha minimalistických směrech, jako malé vítězství. Jsem ráda, že i kluci to nenápadně odkoukávají. Vždycky, když jim řeknu, ať si sbalí to nejnutnější, tak si Mládě sbalí pero a blok, Mini koleje, blok a pastelky. To by pro začátek šlo. 

Z dětství/dospívání mám tak nějak zafixováno, že mít dítě=mít spousty věcí, hraček, tašek, peřinek, náhradních oblečení, které se stále převáží sem a tam. Měla jsem podobné náběhy taky- i když netvrdím, že v tak hysterické formě, ale měla. A pak mi došlo, jaká blbost to všechno je.

S MiniAtomem je to úplně jiné. Vlastně si nejsem jistá, jestli ten veškerý minimalistický pohled na svět, nemám díky němu. Najednou bylo jasné, že se sice vejdeme, ale bude to chtít systém, pořádek, věci na svých místech a čím méně zbytečností, tím lépe. Stejně tak na cestách. Máme větší auto a já paradoxně řeším, jak si sbalit co nejméně blbostí. Přitom by člověk řekl, že je to vlastně úplně jedno. Nějak mě to baví. A mám tak zvláštně dobrý pocit, když se mi tohle všechno podaří. Třeba, když nám na cestách fakt nic nechybí a zároveň nevezeme obří náklad. Je možné, že člověku třetí dítě takhle otevře oči? Je to mnou, věkem, situací? Fakt nevím. Ale jsem za to ráda(teď se možná, zase znovu, opakuju).

Zažili jsme toho spousty. Některé cesty byly nostalgické, jiné dobrodružnější a jiné zase o něco víc hudební. Všechny měly jedno společné. Utvořily nám krásné vzpomínky na tyhle první prázdniny v pěti. Víte, že bych ještě před pár lety nevěřila, že to napíšu? Je nás pět! 

A přesně v těch chvílích se čas zbláznil a já jsem se nestačila divit, že už se to všechno chýlí ke konci. Jasně, že to tak má být. Jdu nabrat po tom dvouměsíčním maratonu trochu sil, nechám si udělat něco s šedinami, kterých je zaručeně víc a zjistím, jaké to je, vypít si kafe v klidu. Normálně. Bez toho, aby mi někdo sebral sušenku, zamíchal i když to nechci a tak...ale vždyť to všechno znáte. A taky se zase vrátím k třídění věcí(teď jsem reálně fakt málem napsala dětí-ty třídit zatím fakt nebudu :-))). Já dlouho nevydržím jen tak odpočívat. 

Hezký začátek podzimu-venku už to tak vypadá se vším všudy, takže parka-teplé boty a keepcup s sebou!