středa 22. listopadu 2017

Mláděti je sedm!

Sedm let?! Vážně Ti je tolik? Milé Mládě! Někdy tak moc hubatý navztekaný a temperamentní kluk s dobrým srdcem. 
Před pár dny jsem se nad jeho věkem podivovala a bylo mi odpovězeno "si zvykneš, mami!". Tak si teda zvykám. Pamatujete si, jak chtěl být ve třech letech bubeník a dostal od tety Terezy super dětskou bicí soupravu? Letos jedeme doopravdy. Přál si své vlastní, opravdové bicí a shodou náhod nám k nim pomohla zase teta Tereza. Když přišel domů ze školy, už je měl připravené v obýváku, mohl zasednout a hned začít bubnovat. Takže doufám, že mě Tereza jednou bude doprovázet na všechno koncerty :-)

Každé narozeniny mi přijdou jako neskutečné. Ty další budu zrovna tak překvapená a vyděšená, jak mi můj syn roste před očima, osamostatňuje se a jak dospívá. Mimochodem, zrovna před pár dny mi říkal, že bych měla tyhle připomínky o dospívání raději vynechat a neměla bych mu to říkat. Tak si to jen myslím a píšu sem. Taky mi řekl, že si myslí, že do osmnácti je život stejně nuda. Kde jsem to jenom slyšela...?
Zažíváme spolu dobré i tom ne úplně dobré, ale pořád se máme rádi. Občas mi to přijde říct jen tak, aby mě potěšil a já pro něj dělám to stejné. Umíme si povídat, diskutovat, odpouštět, ale hlavně jsme spolu. Jsem ráda, že ho mám. Vděčná, že je to zdravý, rozumný kluk. Jsem vděčná, že miluje svého bráchu a že mi vypráví o tom, jak mě jednou bude chránit. Jsem ráda, že vidí ve svém tátovi obrovský vzor a chce být jednou jako on. A taky pyšná máma, to je jasná věc.

Jo a v porodnici si to sice neumíte představit ani z dálky, ale...párkrát se probudíte a...slavíte takový věk! 
Krásné sedmé narozeniny! 
A prosím....v sobotu bubnuj až třeba od deseti dopoledne, díky! 
Maminka 




pondělí 20. listopadu 2017

podzimní -radost-

Kdybych chtěla popsat všechno, co způsobilo můj totální výpadek po prázdninách, asi bych to musela rozdělit minimálně na tři, tematicky zcela odlišné části. Všechny tyhle části, plus běžné starosti všedních dnů, mi připravili poněkud krušný a dost náročný podzim. Ani ne tak fyzicky náročný, jako psychicky. Včera jsem psala na instagram o tom, že mi někdy přijde, jako kdybych za tím vším, co se děje, vlála a nic nezvládala. A to je, bohužel, pravda. 

Mládě nastoupil do školy. Všichni, kdo mu předpovídali zářnou studentskou budoucnost, se bohužel trefili jen částečně. Škola ho baví, dokonce si myslím, že hodně. Jenže on nebaví paní učitelku. 
V prvním týdnu tleskal, rozjařeně vyskakoval z židličky a radoval se v hodinách. Občas se zeptal, kdy si půjdou hrát. Neznal jinou vzdělávací instituci, než školku, takže bych tohle chování označila za naprosto logické. Jenže my jsme se hned v tom prvním týdnu dozvěděli, že by měl ještě pro svou dětskost, jít zpět do školky...??!??....Ne, nedělám si legraci. Adaptační doba- s tou se nečeká, šance na zlepšení nula, golem efekt jako vyšitý. Od té doby bojujeme. Někdy je to lepší a mám pocit, že teď už se to zlomí. Někdy horší, třeba když je zase v pracovních listech červená poznámka o úpravě. Přiznám se, že mě to semlelo dokonale. Víc, než jeho samozřejmě. Je listopad a my jsme už mnohokrát řešili problémy našeho syna. Ve třídě kašpaří, místo domečku a zahrady, namaloval svou oblíbenou kapelu(Kafka band), nedává pozor, o přestávkách polehávají na koberci, spolužáci se smějí jeho vtipům.

Už jsem sama dokonce začala uvažovat o tom, že by se snad opravdu měl vrátit do školky a ten start si dát příští září ještě jednou. To, když mi bylo opravdu nejhůř. Jenže on chce číst, chce i psát, má tisíce zájmů se kterými by ho školka nebavila. A nemusíme si lhát, jeho mizerný grafický projev je prostě fakt a bude stejně slabý i to další září. Paní učitelka se divila tomu, že ho nevrátíme a varovala nás, že to je ale spousty práce doma.
Já teda myslela, že to je tak nějak normální. Pořídíme si děti, staráme se o ně a když to potřebují, učíme se s nimi a dohlížíme na to, aby všechno bylo v pořádku. Jedna ze základních věcí, které snad každý rodič dělá. Nebo nedělá? Někdy se v tom totiž trochu ztrácím. V mém životě jsem už potkala mámy, co se vůbec nechovají jako mámy a jejich děti jsou jim na obtíž. Přesto jsou poplácávány po zádech, jako skvělé rodičky. Potkala jsem i nešťastné děti, které tím trpí. Viděla jsem toho dost a teď teda nevím, kde je vlastně realita. Držím se toho, co si myslím, že je správné. I za cenu deseti kafí za den a sezení u úkolů jak jen to jde.

Paradoxně...Mládě sám chodí a doslova mě tahá, že chce se jít učit. Ne, nekecám a nepřeháním. On se jednoduše chce učit, má touhu po vzdělávání se, po objevování světa. Chce chodit do školy, jen je to prostě dítě a taky se předvádí. Velmi rád.

Vážne si nemyslím, že mé dítě je geniální a nikdo nemá právo mi vytknout, že něco dělá špatně. Jasně že dělá a ještě k tomu spousty blbostí. Samozřejmě, že když ve třídě zlobí, máme spolu hovor a přichází nějaká forma trestu. Nešla jsem na paní učitelku křičet, co si to dovoluje. Ani si nemyslím, že její práce je snadná. Jen si myslím, že existuje nějaká doba, během které se děti ve škole zvyknou. 
Každý týden je vidět pokrok, který Mládě udělá. 

I když jsem tušila, že snadné to nebude, takový start na základní škole jsem si nepředstavovala ani v nejmenším. Vlastně mi přijde, že jsme si to nestihli nijak užít, že to byl opravdu náraz do zdi. Žádné pozvolné vplutí do školního režimu. Částečně i pocit křivdy, že to celé přeci mohlo být lepší. 

Tak s tímhle teď bojuji asi nejvíc. 

Nestíhám psát, nestíhám odepisovat, nestíhám být společenská a milá. Stíhám jen pár věcí, promiňte mi. 

A byla jsem nominovaná na Blogerku roku...a ani jsem vám nestihla napsat o hlasy a soutěž byla pryč :-))

Taky chodím do školy. O tom ale jindy(tam je to zatím v pohodě, v lednu bude hůř:-)