pondělí 20. listopadu 2017

podzimní -radost-

Kdybych chtěla popsat všechno, co způsobilo můj totální výpadek po prázdninách, asi bych to musela rozdělit minimálně na tři, tematicky zcela odlišné části. Všechny tyhle části, plus běžné starosti všedních dnů, mi připravili poněkud krušný a dost náročný podzim. Ani ne tak fyzicky náročný, jako psychicky. Včera jsem psala na instagram o tom, že mi někdy přijde, jako kdybych za tím vším, co se děje, vlála a nic nezvládala. A to je, bohužel, pravda. 

Mládě nastoupil do školy. Všichni, kdo mu předpovídali zářnou studentskou budoucnost, se bohužel trefili jen částečně. Škola ho baví, dokonce si myslím, že hodně. Jenže on nebaví paní učitelku. 
V prvním týdnu tleskal, rozjařeně vyskakoval z židličky a radoval se v hodinách. Občas se zeptal, kdy si půjdou hrát. Neznal jinou vzdělávací instituci, než školku, takže bych tohle chování označila za naprosto logické. Jenže my jsme se hned v tom prvním týdnu dozvěděli, že by měl ještě pro svou dětskost, jít zpět do školky...??!??....Ne, nedělám si legraci. Adaptační doba- s tou se nečeká, šance na zlepšení nula, golem efekt jako vyšitý. Od té doby bojujeme. Někdy je to lepší a mám pocit, že teď už se to zlomí. Někdy horší, třeba když je zase v pracovních listech červená poznámka o úpravě. Přiznám se, že mě to semlelo dokonale. Víc, než jeho samozřejmě. Je listopad a my jsme už mnohokrát řešili problémy našeho syna. Ve třídě kašpaří, místo domečku a zahrady, namaloval svou oblíbenou kapelu(Kafka band), nedává pozor, o přestávkách polehávají na koberci, spolužáci se smějí jeho vtipům.

Už jsem sama dokonce začala uvažovat o tom, že by se snad opravdu měl vrátit do školky a ten start si dát příští září ještě jednou. To, když mi bylo opravdu nejhůř. Jenže on chce číst, chce i psát, má tisíce zájmů se kterými by ho školka nebavila. A nemusíme si lhát, jeho mizerný grafický projev je prostě fakt a bude stejně slabý i to další září. Paní učitelka se divila tomu, že ho nevrátíme a varovala nás, že to je ale spousty práce doma.
Já teda myslela, že to je tak nějak normální. Pořídíme si děti, staráme se o ně a když to potřebují, učíme se s nimi a dohlížíme na to, aby všechno bylo v pořádku. Jedna ze základních věcí, které snad každý rodič dělá. Nebo nedělá? Někdy se v tom totiž trochu ztrácím. V mém životě jsem už potkala mámy, co se vůbec nechovají jako mámy a jejich děti jsou jim na obtíž. Přesto jsou poplácávány po zádech, jako skvělé rodičky. Potkala jsem i nešťastné děti, které tím trpí. Viděla jsem toho dost a teď teda nevím, kde je vlastně realita. Držím se toho, co si myslím, že je správné. I za cenu deseti kafí za den a sezení u úkolů jak jen to jde.

Paradoxně...Mládě sám chodí a doslova mě tahá, že chce se jít učit. Ne, nekecám a nepřeháním. On se jednoduše chce učit, má touhu po vzdělávání se, po objevování světa. Chce chodit do školy, jen je to prostě dítě a taky se předvádí. Velmi rád.

Vážne si nemyslím, že mé dítě je geniální a nikdo nemá právo mi vytknout, že něco dělá špatně. Jasně že dělá a ještě k tomu spousty blbostí. Samozřejmě, že když ve třídě zlobí, máme spolu hovor a přichází nějaká forma trestu. Nešla jsem na paní učitelku křičet, co si to dovoluje. Ani si nemyslím, že její práce je snadná. Jen si myslím, že existuje nějaká doba, během které se děti ve škole zvyknou. 
Každý týden je vidět pokrok, který Mládě udělá. 

I když jsem tušila, že snadné to nebude, takový start na základní škole jsem si nepředstavovala ani v nejmenším. Vlastně mi přijde, že jsme si to nestihli nijak užít, že to byl opravdu náraz do zdi. Žádné pozvolné vplutí do školního režimu. Částečně i pocit křivdy, že to celé přeci mohlo být lepší. 

Tak s tímhle teď bojuji asi nejvíc. 

Nestíhám psát, nestíhám odepisovat, nestíhám být společenská a milá. Stíhám jen pár věcí, promiňte mi. 

A byla jsem nominovaná na Blogerku roku...a ani jsem vám nestihla napsat o hlasy a soutěž byla pryč :-))

Taky chodím do školy. O tom ale jindy(tam je to zatím v pohodě, v lednu bude hůř:-)



pátek 17. listopadu 2017

Run tour/Praha

Další ze serie našich rodinných běhů. Každý je jiný, protože na každém běhu se potká úplně jiná rodinné seskupení. Tentokrát jsme běželi já, ségra, tatí a naši kluci. A opět se to povedlo, protože...může se rodinná-běžecká akce vůbec nepovést?

Ladronka je pro Run tour fakt výborné místo, což máme vyzkoušeno z loňska a vlatně i předloňska. Tehdy jsme se sešli já s pochroumanou nohou, MiniMládě miminko a ségra těhotná. Běžce tak zastupoval pouze tatí a Mládě, ale věděla jsem, že jednou to dáme úplně všichni.
Takže letošní skóre-ségra netěhotný běžec, moje noha v pořádku, děti běžely všechny, protože běhat je přeci super.

Mladší dva si dali poprvé v životě trasu 500m a Mládě zvládl 1km. Oba chtěli běžet s Atomem, což mi přišlo úplně super, protože táta a syn spolu prostě potřebují některé věci zvládnout a dokázat. Naprosto tomu rozumím a respektuji. Já jsem si zase přála běžet s tátou a ségrou, protože některé věci jsou jednoduše k nezaplacení. A jsem ráda, že se to povedlo.
Dali jsme si společně 5km příjemné trasy. Dlouho jsem si držela poměrně super tempo, ale pak jsem na chvilku zaváhala a čas mi maličko spadl. I tak se mi ale běželo snad úplně nejlíp. Velký dík ale patří slečně, která se mnou dobíhala poslední metry a vyhecovala mě k tomu, abych to nevzdala a zamakala i když jsem měla dost.

Jsem pyšná na malé kluky, na všechny tři. Doufám, že budou sportovat s velkou chutí, bude je to bavit a nebudou z nich lenivé pecky. A jsem ráda, že příště to dáme i my komplet. Atom poběží s námi. Těším se už teď, na další sezonu :)

P.S: za to že jsme všichni odběhli, připravila nám babička každému pohár s ovocem! Babička prostě umí a ví :-)