"Konečně!" Alespoň to zahlásil Mládě, když vyskočil z auta a rozhlédl se po obrovské zahradě. Pak došel překontrolovat jezírko, nebo spíš rybník brčálník a s bráchou začali zkoumat, co je nového. Takhle nějak začínal náš velký rodinný víkend na jihu. Naše tradice pokračuje, takže letošní "bojovka" a setkání části naší velké rodiny, se opět konalo. S hrůzou jsme, týden před odjezdem, sledovali předpovědi počasí. V plánu bylo spousty aktivit venku, ale pro jistotu jsme vymýšleli i variantu "déšť a bouřka" což bylo na ten náš víkend hlášeno po celé republice. Nám se to nakonec fakt vyhnulo, máme nesmírné štěstí, ale zase nám to vyšlo(a teď doufám, že jsem to nezakřikla pro další a další roky a nebude nám jenom pršet!). Nakonec pršelo jednou, pět minut v neděli, když jsme se chystali k odjezdu. Dokonalé načasování.
Každý rok je tematický a letos to nemohlo být jinak. Skvělý nápad, udělat si vlastní letní olympijské hry a na závěr medaile, měla naše teta. Hned bylo spousty nápadů kolem, jak to zpestřit. První disciplína byla úplně jasná-sobotní výprava na kole. V pátek k večeru přijel tatí na kole a přivezl s sebou...OLYMPIJSKÝ OHEŇ! No jasně, co by to bylo za olympiádu, bez olympijského ohně. Děti nic z toho nečekaly, takže překvapení obrovské, každý si mohl louči na chvilku vzít do ruky a pak už byla po celý víkend zapálena na speciálním místě. Zároveň byla vztyčena vlajka a když se maličko setmělo, tak duch Pierra de Coubertina zadal první úkol. Najít na zahradě papírky a sestavit z nich heslo "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Dostali každý své vlastní tričko. Dlouho jsem vymýšlela, jak jim udělat čísla i jména, jestli udělat jen jména a čísla jim nějak na prsa připnout. Nakonec jsme to vymysleli úplně jednoduše. Na zádech mají LOH Cep, podle místa, kam jezdíme a vepředu každý své jméno a den svého narození. Myslím, že to vůbec nevypadá špatně. Navíc z nich opravdu všichni byli nadšení, druhý den v nich zvládli disciplíny. Prostě vše, jak má být.
Sobotních sedmnáct kilometrů na kole dopadlo taky výborně. Neměla jsem tušení, kolik toho s břichem ujedu, ale nakonec jsem neměla žádnou krizi, kluci naštěstí taky ne. Mini se ještě vezl(těsně před cílem usnul) a Mládě si to poctivě odjel. Cestou zastávka na koupání, což je super osvěžení a pro děti výborná zábava. Další disciplína tedy bezpečně splněna.
Po návratu zpátky přišla na řadu speciální opičí dráha plná překážek a nástrah, aby ji zvládli i ti menší. Zjistila jsem, že Mini skáče neskutečně vysoko!
Mládě si připravil koncertní vystoupení-mimochodem Mini už jde v jeho stopách a na kytaru si hraje taky. Zatím to vypadá, že z nich fakt vyrostou muzikanti, oba k tomu mají neskutečně blízko. Pro babičku zahrál stylově "Kočka leze dírou" a "Skákal pes" ví totiž, jak moc miluje zvířata. Všechny zásadní disciplíny splněny, děti spokojené, unavené a večer se blížil, takže přišlo na řadu vyhlášení pod vlajkou, všichni dostali pamětní medaile a malou odměnu.
Tyhle rodinné víkendy stojí vždycky za to(jak to bylo loni se můžete dočíst
TADY), myslím že nejen já, ale i kluci jsou za ně moc rádi.
Pečení buřtů na ohni, houbaření, o maličko prodloužená večerka, koupání, chytání žabek a zkoumání můr, cesty na kole, ráno vyběhnutí ven ještě v pyžamu a užívání si slunce k tomu spousty blbostí, které pro ně připravíme. Děláme to pro ně pořád rádi a s velkou chutí. Naposledy to předčilo opravdu všechny prázdninové zážitky. Sice je to bavilo všechno, co jsme společně dělali, ale když se někdo zeptal, vždycky jako první zmínili právě Cep. A tak to má být, není důležité jak drahou "dovolenou" dětem zprostředkujeme, mnohem zásadnější jsou prožitky a společné chvíle.
P.S: a v pátek jsem se byla sama proběhnout po okolních lesích, která znám zatím jen z kola. Bylo to velmi velmi příjemné. Doufám, že si to zase zopakuji.
