po prázdninách

Mám za sebou nejdelší a zároveň nejkratší prázdniny ever. Nejdelší ve chvílích, kdy jsem se dívala do kalendáře a těšila se na 2.září. Je to tak, stalo se mi to poprvé v životě takhle intenzivně, až jsem sama byla překvapená. Musím ale uvést na pravou míru, že tohle se dělo většinou v ty dny, kdy jsme zrovna byli doma a "nic moc" se nedělo. Kluci se sice nenudili, ale každou chvilku měli nějaký spor. Třeba jako pocit, že brácha dostal "mnohem víc" kuliček do mléka(a samozřejmě, že naopak to bylo taky tak!). Vysloveně ubíjející chvilky. Malý, nebo větší spor, když je to několik dnů za sebou, máte dost a fakt si začnete říkat, že září je vlastně krásný měsíc(zdravím, Blani:-)). 

Pak tu byla většinovka, která byla plná cest, poznávání a hor. Letos jsme si dali léto v horách. Stálo to za to, se vším tím dobrodružstvím(a nekonečnou únavou, po které bych brala ještě jedny osobní prázdniny). Od Jeseníku až po Vimperk jsme si dali fakt skvělý road trip. Přeci se třema dětma nebudeme suchaři. Zkusili jsme, fungovalo a i když jsem měla občas chmurné myšlenky(viz instagramové postřehy z cest), tak to bylo vážně super. 

Učila jsem sbalit celou rodinu do dvou batohů! V životě bych o sobě neřekla, že to bude možné, že to vůbec budu chtít. Ale ono to staré dobré "když se chce..", kterým mě tak trochu prudili ve škole, na tréninku, v hudebce, prostě funguje. Teda takhle-ještě rozhodně nejsem žádný odborník, s oblečením mám dlouhodobě velké problémy(chcete o tom víc?), ale tohle léto považuji v mnoha minimalistických směrech, jako malé vítězství. Jsem ráda, že i kluci to nenápadně odkoukávají. Vždycky, když jim řeknu, ať si sbalí to nejnutnější, tak si Mládě sbalí pero a blok, Mini koleje, blok a pastelky. To by pro začátek šlo. 

Z dětství/dospívání mám tak nějak zafixováno, že mít dítě=mít spousty věcí, hraček, tašek, peřinek, náhradních oblečení, které se stále převáží sem a tam. Měla jsem podobné náběhy taky- i když netvrdím, že v tak hysterické formě, ale měla. A pak mi došlo, jaká blbost to všechno je.

S MiniAtomem je to úplně jiné. Vlastně si nejsem jistá, jestli ten veškerý minimalistický pohled na svět, nemám díky němu. Najednou bylo jasné, že se sice vejdeme, ale bude to chtít systém, pořádek, věci na svých místech a čím méně zbytečností, tím lépe. Stejně tak na cestách. Máme větší auto a já paradoxně řeším, jak si sbalit co nejméně blbostí. Přitom by člověk řekl, že je to vlastně úplně jedno. Nějak mě to baví. A mám tak zvláštně dobrý pocit, když se mi tohle všechno podaří. Třeba, když nám na cestách fakt nic nechybí a zároveň nevezeme obří náklad. Je možné, že člověku třetí dítě takhle otevře oči? Je to mnou, věkem, situací? Fakt nevím. Ale jsem za to ráda(teď se možná, zase znovu, opakuju).

Zažili jsme toho spousty. Některé cesty byly nostalgické, jiné dobrodružnější a jiné zase o něco víc hudební. Všechny měly jedno společné. Utvořily nám krásné vzpomínky na tyhle první prázdniny v pěti. Víte, že bych ještě před pár lety nevěřila, že to napíšu? Je nás pět! 

A přesně v těch chvílích se čas zbláznil a já jsem se nestačila divit, že už se to všechno chýlí ke konci. Jasně, že to tak má být. Jdu nabrat po tom dvouměsíčním maratonu trochu sil, nechám si udělat něco s šedinami, kterých je zaručeně víc a zjistím, jaké to je, vypít si kafe v klidu. Normálně. Bez toho, aby mi někdo sebral sušenku, zamíchal i když to nechci a tak...ale vždyť to všechno znáte. A taky se zase vrátím k třídění věcí(teď jsem reálně fakt málem napsala dětí-ty třídit zatím fakt nebudu :-))). Já dlouho nevydržím jen tak odpočívat. 

Hezký začátek podzimu-venku už to tak vypadá se vším všudy, takže parka-teplé boty a keepcup s sebou!

vidět věci jinak

Po nekonečně dlouhé době jsem dnes, jen tak, pocítila správnou chvíli na to, něco napsat. Každý den, kdy jsem nepsala, jsem ale na tenhle svůj blog myslela. Fakt každý den, což je asi jeden ze zásadních důvodů, proč jsem ho nezrušila úplně. Určitě se vy, kteří sem ještě chodíte sledovat, jestli náhodou něco nenapíšu, ptáte proč, co se stalo a další otázky na tělo. Jenže ono se nestalo vůbec nic. Žádný hejtr, anonym, nic nepříjemného. Jednoduše jsem to takhle potřebovala. Nejspíš to byla jedna z etap, které jsem si musela odžít. Jediná změna, která se mi udála, byla asi ta v hlavě. Neptejte se, sama tomu nerozumím. Potřebovala jsem jednoduše pauzu.

Hned prvního ledna jsem prožila takové zvláštní rozčarování. Najednou jsem viděla některé věci strašně reálně, bez namlouvání si(například, že "nemám čas" až moc často znamená "nechci mít čas") a taky jsem si je uměla přiznat i když to v tu chvíli hrozně, ale opravdu hrozně moc mě to uvědomění zabolelo. Ten večer jsem si do appky "universal diary" napsala jednu větu, jako dojem z celého dne. Ta věta zněla "Když chceš změnu, začni u sebe". Protože přesně takhle jsem to ten den cítila. Trochu jako jedno veliký klišé, který se tak nějak říkají. Jenže já jsem u už tušila, že to bude tentokrát jiné. Ten den se jinak nestalo vůbec nic zvláštního. A přesto jsem si teď, po sedmi měsících uvědomila, jak moc důležitý den to byl. 

Začala jsem totiž přemýšlet o tom, že tohle přeci nejsem já. Já se přece nechci trápit, nechci si stěžovat, nechci se patlat v některých věcech. Sebelítost a řešení věcí, které nemůžu v tuhle chvíli ovlivnit víc, než že řeknu svůj názor. Uvědomila jsem si, že až moc vynakládám úsilí na to, abych viděla někoho, kdo o to stojí spíš z povinnosti, ale opomíjím lidi, kteří mě mají rádi a chtějí se se mnou vídat. Začarovaný kruh. Jasně, že jsem se v tomhle všem ještě trochu patlala a trápila se, ale pak jsem začala uvažovat docela jinak. 

Mám přeci tři skvělý (bláznivý, hlučný, muzikantský) děti a musím tu být pro ně. Tohle je můj život a moje rodina. Oni všichni jsou pro mě nejdůležitější na světě. 

A pak se to začalo všechno naráz valit. 

-stále dělám všechno, aby ostatní byli spokojeni.

-častokrát potlačím svůj temperament a neřeknu naplno co chci, protože nechci nikomu kazit   den/oslavu(čímž se opět dostáváme k obecné spokojenosti).

-dělám na můj vkus spousty toho, co se "musí dělat" i když v tom nevidím velký smysl.

-mnohokrát jsem si za poslední dobu řekla "to přežiju" místo "to si užiju".

-jsem příliš kritická k něčemu, co sama mohu změnit, jen se mi úplně nechce. Vlastně čekám,   že to možná někdo udělá za mě. 

-píšu z povinnosti a ne pro radost, což je prostě znát.

Všechno tohle (a mnoho dalšího, což si už dneska nedokážu dost dobře vybavit), mělo ovšem jeden jediný výstup. Tohle prostě nejsem já. Několik dnů, týdnů mi tohle všechno rezonovalo, potřebovala jsem to vstřebat, potřebovala jsem se s tím srovnat. 

Pak jsem začala přemýšlet o tom, co mě štve, co mi vadí a v čem přesně jsem nespokojená. Co mě dusí v domě, co mi vadí na sobě a co chci změnit. A taky v čem jsem spokojená, kde se cítím doopravdy jako já a co mě těší a baví. 

Velkou shodou náhod se mi dostala do ruky kniha Méně je více jejímž podtitulem bylo "odkryjte svůj život pod nánosem toho, co vlastníte". Já moc podobným publikacím neholduji. Nikdy jsem nečetla motivační knihy, neprožívala jsem osobnostní rozvoj a la Dale Carnegie, prostě jsem se tomu vyhýbala. Tady jsem ale věděla, že to je ono. To si musím pročíst. Neotevřelo mi to oči hned, z vteřiny na vteřinu. Spíš mě to postrčilo k definitivnímu uvědomění si, proč jsem skutečně zoufalá, nešťastná, trochu v kruhu, trochu v pasti, jak se to zrovna povede. A pak se mi vybavila jedna chvíle, kdy mi moje kamarádka Tereza u nás doma, když zoufale a trochu naštvaně lovím po zaházené chodbě botu pro Mini "a víš co mi nejvíc pomohlo? Vyházet spousty věcí". A přesně touhle vzpomínkou, knihou a rozpoložením ve kterém jsem se nacházela, začala moje dlouhá cesta.

Když jsem si řekla, že se zbavím alespoň malé části věcí, tak jsem si myslela, že to bude až legračně snadné. Prostě "to" vyhodím. Jenže nebylo nikdy nic složitějšího, náročnějšího a delšího, než "vyhazování". 

Určila jsem si v domě ty nejhorší koutky, které jsou mým černým puntíkem a dělám, že neexistují. A rozhodla se z nich udělat mnohem hezčí místa k žití. Šlo to. Když mě jedno prosvětlené okno, jeden stůl a koberec učinili tak spokojenou, jako už dlouho nic, bylo mi jasné, že takhle to má být. Začala jsem odkrývat sebe, začala jsem svou energii vkládat do místa, kde žiji. Nikdy by mě nenapadlo, že tak banální změny dostanou člověka z chmurných myšlenek.

Každý úplně maličký krok mi dodal sílu, jít dál. Zbavovala jsem se svého oblečení, bot, věcí z minulosti, staré kosmetiky, kterou jsem nikdy ani neotevřela(!!), zbavovala jsem se všeho o čem jsem byla přesvědčená, že k životu nepotřebuji. 

První, co mě překvapilo byl fakt, že zbavování se věcí není krátký proces. Je to sakra dlouhá záležitost, trvá totiž stále. Ještě pořád nemám definitivně hotovo, ale vím, že tohle dovedu do zdárného konce. 

Druhá věc byla, že mě tohle opravdu začalo naplňovat. Spousty změn, které jsem neudělala několik dlouhých let(dneska si to samozřejmě vyčítám, ale jsou prostě cesty, který si musíte pěkně přebrodit, abyste pak najednou měli jasno).

Třetí věc kolik emocí odchází s věcmi, které si bůhví proč necháváte "na památku". Užila jsem si tohle loučení se vzpomínkami a bylo to TAK OSVOBOZUJÍCÍ!

Tak moc...

V tomhle všem jsem prostě nebyla schopna psát blog. Byla jsem tu pro sebe, pro Atoma, naše děti, pro své blízké, kteří o to stáli a naprosto to všechno vyplnilo můj život. Každý den jsem si ale v hlavě skládala, jak sem tohle všechno jednou sepíšu. Až na to budu připravená.

Stále ještě jsem na téhle vlně. Naordinovala jsem si spousty změn. Před třemi týdny jsem totiž předělala kuchyň. Od základu. Místo nekonečného si stěžování, jak tu místnost nemám úplně ráda(ne kvůli vaření, vařím ráda a nejspíš proto jsme si moc nesedly. Byla totiž poskládaná, jako kdyby se v ní vařit nemělo), jsem se rozhodla, že se tam nebudu dusit a že to chci jinak. Atom mi dal naprosto volnou ruku a já jsem se pustila do nejzásadnější změny ever. Tak, abych se tu cítila dobře. A já se cítím. Ještě mě čeká pár detailů, ale...vždycky když sem přijdu, řeknu si pro sebe "no ty jo!".

Pravda je taková, že po tom přeplněného prostoru to teď vypadá, jako když se rozvádíme a jeden z nás se stěhuje. Ale vážně mi to takhle přijde úplně v pohodě. Nic nechybí!

Z místnosti, kterou jsem pro její nepraktičnost nenáviděla, jsem si konečně udělala něco svého. Tak, abych mohla vařit s chutí, tak abych tu nebyla naštvaná, tak abych si nemusela stěžovat. Funguje to.

Dodalo mi to sebedůvěru, protože když jsem zvládla tohle...no nic horšího tu snad není! Jen jsem to měla udělat už dávno. Taková blbost!

Když jsem vyklidila prostory a začalo se mi žít lépe pochopila jsem, že teď je správný čas na to, mít doma kytky(nikdy nepřežila žádná), že se jim zvládnu věnovat. Začala jsem řešit i detaily, které mi byly do té doby celkem jedno. Obrázky, které se snažím sama nakreslit, což je vlastně určitá forma relaxace i terapie, fotky místo ikea plakátů, které mají doma taky snad úplně všihcni. Najednou mám mnohem jasnější představy o tom, co vlastně chci. 

Při té vší manuální činnosti jsem měla možnost stokrát si přehrát v hlavě své problémy a stokrát se je pokusit vyřešit. I tady jsem na jakési cestě a zatím nevím, jak přesně dopadnu. Jasně, že se v tom všem někdy ještě patlám, někdy si i stěžuju a někdy to sakra, ale sakra moc bolí, ale už vím, že všechno chci řešit a ne si ještě další dlouhé roky stěžovat, jak je to úplně špatně. A jsem k tomu odhodlaná, jako snad nikdy v životě. 

Můj post je takový zmatený, občas abstraktní popis toho, v čem žiju poslední měsíce. Myslím, že to budu muset v samostatných článcích ještě rozvinout(třeba takové téma děti a hračky, co vy na to?), ale zatím alespoň takhle. Potřeba to vychrlit všechno naráz. Už dlouho jsem nenapsala nic tak skutečného, jako teď.

Užívejte si léto a slunce!