Vůbec si nejsem schopna vybavit, jak balení probíhalo, když jsem na tábor jezdila já a ségra. Ale v paměti mám těžké vojenské spacáky(nejlepší spaní ever, ale to balení!) a celý ten tábor na který jsme jezdily. A vždycky, když čekáme na odjezd autobusu, ať už s jedním, nebo dvěma, vybavuju si některé věci. Protože jestli mě něco v životě ovlivnilo, tak právě tábor.
Dodnes nechápu, jak se to vlastně stalo, že jsme najednou jely. Bylo mi dvanáct, možná ž třináct. Máma byla velmi úzkostný rodič, takže jsme nesměly bez dozoru k vedlejšímu domu, k sousedům, jezdit na kole skrz sídliště, aby se nám něco nestalo. A najednou jsme stály, naprosto v šoku, u autobusu na dětský tábor. Neznaly jsme nikoho. Vařil tátův kolega. Na první pohled docela drsná škola, ale nebylo to tak. Automaticky jsme zapadly a především! Následovala obrovská, nepředstavitelná svoboda. Věci, které nepřicházely doma v úvahu, jsme mohly, nebo dokonce musely. Být samostatné, rozdělat oheň, používat nůž, jít v noci lesem, koupat se v řece, nebo kormidlovat. Posvěceno dospělým vedoucím.
První a zásadní lásky samozřejmě. To k tomu patřilo a patřit bude. Naprosto neodmyslitelně.
Já jsem se beznadějně zamilovala do kluka, kterému se přezdívalo Básník. Když jsem se první večer představovala a říkala jsem, že bych ráda byla novinářka, tak mi suše oznámil, že v téhle partě bude novinář on. Nešlo odolat! :-))
Jezdila jsem, po pauze i jako dospělá. Nebo spíš plnoletá. Vařit dětem. Tehdy jsme se v knihovně potkali s oním Básníkem a on prý, jestli bych nejela na Pávek. Vařit. A já, ve své mladické šílenosti a stesku po Nežárce a lesích, okamžitě kývla. Vytáhlo mě to z beznaděje, kterou jsem prožívala po rozvodu rodičů. Díky za to! Na ten úplně první týden v životě, kdy jsem pochopila, že to nebude úplně sranda, ale musím přežít, na ten ale nikdy nezapomenu. Únava, stres, zoufalství. Úplné dno, než jsem se sebrala a řekla si, že tohle musím dotáhnout. A táhla jsem to pak ještě několik let, než jsem měla kluky. Nezapomenutelná zkušenost.
Všechno tohle mi lítá hlavou ve chvílích, kdy vyprovázím své vlastní děti a doufám, že se budou mít skvěle. Že si tábor užijí samy za sebe, že jim ovlivní život k lepšímu a že budou za tyhle zkušenosti jednou rády. I když je to úplně jiný tábor, protože co si naplánujete v devatenácti, často nedopadne tak, jak si myslíte. A je to tak v pořádku. V tom nejlepším :-)
A aby to nebylo úplná nuda. Jedna hodně, hodně, hodně retro fotka. Nejsem schopna zpětně identifikovat, se vlastně přesně dělo, ale rozhodně už byla puberta na krku. Hřejivá vzpomínka na holky, které jsem měla(a mám) ráda. Vypůjčila jsem si z archivu Páji, nesmírně dokonalé ženy, která mi život velmi obohatila.
